Závišův kříž

 Již více než sedm století opatruje cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) na břehu Vltavy jeden z nejcennějších středověkých pokladů českých zemí: Závišův kříž. Tento sedmdesát centimetrů vysoký stříbrný relikviář ve tvaru dvojitého kříže, obsahující úlomek Pravého kříže, je zdoben zlacením, 44 drahokamy a 166 perlami. Uprostřed jedné strany je zavěšeno zlaté corpus Ukřižovaného Krista, které bylo s největší pravděpodobností připojeno až dodatečně. Na rubové straně se nachází devět smaltovaných medailonů se světci, z nichž každý je označen svým jménem napsaným řecky: svatí Petr, Pavel, Jan Teolog (Evangelista), Tomáš, Jiří, Demetrios, Atanáš a Mikuláš, zatímco centrální medailon zobrazuje buď Krista Pantokratora, nebo snad jiného světce.

Řecké nápisy, výběr světců – zahrnující některé z nejuctívanějších pravoslavných světců-válečníků a biskupů – i samotný styl kříže jednoznačně ukazují na jeho byzantský původ. Na druhé straně na něm není zobrazen ani jediný výrazně západní, natož český světec, což naznačuje, že nikdy nebyl určen pro donátory z těchto zemí.

To vyvolává několik otázek:

• Jak se tak vzácný byzantský kříž dostal do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě?

• Kdo byl Záviš, po němž je kříž pojmenován?

• A proč vlastně nese právě jeho jméno?

* * *

1. Hohenfurth / Vyšší Brod, pevnost Rožmberků

 Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (Hohenfurth, Altovadum, tedy „Vysoký brod“) založil roku 1259 na břehu Vltavy Vok I. z Rožmberka (1210–1262), právě na místě, kde podle tradice zázračně unikl rozvodněné řece díky přímluvě Panny Marie. Tento zázrak zachycuje velký alegorický olejomalebný obraz vytvořený roku 1759 k pětistému výročí založení kláštera, dnes uložený v klášterní galerii.

Ve spodní části obrazu zápasí Vok z Rožmberka s proudem a volá o pomoc spojením dvou biblických citátů: Ecce Mater, libera me de aquis multis („Hle, Matka“ [Jan 19,26], „Vysvoboď mě z velikých vod“ [Žalm 144,7, Vulgáta]). Vedle něj malíř scénu komentuje citátem z Claudia: Terror quoque gratus in undis („I hrůza je uprostřed vln spásná“). Na břehu řeky anděl vztahuje svou hůl nad vodu a, jak praví doprovodný nápis, tumida aequora placat („utišuje vzduté vody“ [Aeneis 1,142]), zatímco druhou rukou ukazuje vzhůru k nebeskému zdroji spásy.

Zajímavým detailem obrazu je, že pod slovy Vokovy prosby o pomoc se objevují čísla. Ta označují číselnou hodnotu získanou přiřazením po sobě jdoucích čísel písmenům latinské abecedy a jejich sečtením. Celkový součet je 1212. Odkazuje to na listinu uchovávanou v klášterním archivu, podle níž „Wernerus de Rosenberg“ slíbil generálnímu opatovi cisterciáckého řádu, že založí klášter. Žádný takový Wernerus však není znám. A ani existovat nemohl, protože sám Vok byl zakladatelem rožmberské větve rodu Witiko/Vítkovců a v roce 1212 mu byly teprve dva roky. Listina je ve skutečnosti klášterním padělkem vzniklým kolem roku 1340, který zpětně datuje založení kláštera do roku slavné sicilské Zlaté buly císaře Fridricha II., považované za ústavní listinu Českého království. Tímto způsobem měly být chráněny klášterní pozemkové majetky před budoucími nároky—kolem roku 1340 především před lucemburským rodem, reprezentovaným králi Janem a Karlem IV. V té době udržoval rožmberský dvůr v Českém Krumlově a klášter ve Vyšším Brodě fakticky dílnu na padělání listin, jejímž účelem bylo chránit rozsáhlá rožmberská panství před zásahy královské moci.

Karel IV. byl jedním z nejučenějších panovníků své doby a měl mimořádnou právní a diplomatickou kancelář. Podvod zjevně rozpoznal a věděl, že listiny jsou soudobé padělky. Nechtěl však s Rožmberky vstoupit do otevřeného konfliktu: rod byl příliš mocný a on se spoléhal na jeho podporu při udržení stability české koruny. Proto klášterní privilegia potvrdil, ale neodvolával se na padělanou listinu z roku 1212, nýbrž na skutečné založení z roku 1259.

Příběh Vokova zázračného záchrany z Vltavy může znít legendárně, ale historickým faktem je, že už o dva roky dříve, v roce 1257, skutečně přežil jiný přechod řeky—Innu—poté, co české vojsko utrpělo drtivou porážku v bitvě u Mühldorfu proti Bavorům. Přeživší byli nuceni řeku přeplavat a mnozí se utopili. Někteří historikové se domnívají, že Vokův slib pochází právě z této události a že se v průběhu staletí jeho zasazení přeneslo k brodu na Vltavě, kde byl později klášter založen.

Další obraz v klášterní galerii z roku 1685 zachycuje vesnice patřící opatství. Opět se v popředí objevuje zázrak, zatímco v pozadí je zobrazen další slavný místní příběh: pověst o Čertově stěně (Teufelsmauer). Podle tradice zde čert a jeho démoni navršili skály přes Vltavu, aby přehradili řeku a zatopili klášter, ale při předčasném třetím zakokrhání kohouta museli své dílo opustit. Tato legenda později inspirovala operu Bedřicha Smetany Čertova stěna.

Vok z Rožmberka patřil k rodu Vítkovců (Witigonen), jehož členové ve 12. století založili Země růže, rozsáhlé panství jižních Čech. Pět synů zakladatele rodu neslo ve svém znaku vždy růži s pěti okvětními lístky odlišné barvy a společně vládli téměř státnímu útvaru v rámci státu—někdy téměř nezávislému. Právě Vok založil rožmberskou větev, označovanou červenou růží. Postupným pohlcováním ostatních větví se Rožmberkové stali nejmocnějším šlechtickým rodem v Čechách, který však na vrcholu své moci v 16. století vymřel bez dědiců.

Klášter Vyšší Brod se stal rodovým klášterem a pohřebištěm Rožmberků i širší rodiny Vítkovců. Je zde pohřbeno třicet jedna členů rodu, včetně jeho posledního představitele Jana Zrinského, syna hrdiny od Szigetváru, Nikoly IV. Zrinského. Jeho matka byla rožmberská šlechtična, která se po hrdinské smrti svého manžela v roce 1566 vrátila se svými dvěma syny na rožmberská panství. Jan byl vychován svými dvěma strýci z matčiny strany, kteří jej—protože sami neměli syny—učinili svým dědicem. Jan však zemřel bezdětný v roce 1612 a po krátké epizodě pod Eggenbergy přešla Země růže na rakouský rod Schwarzenbergů.

Hrob Jana Zrinského v kapli levého transeptu klášterního kostela.

Hlavní oltář klášterního kostela a hrob Woka I. z Rožmberka v hlavní svatyni. Nahoře jsou erby Woka z Rožmberka a jeho manželky Hedviky ze Schaunbergu. Společně založili klášter, jehož mateřským domem bylo rakouské opatství Wilhering, samo pod patronátem rodu Schaunbergů.

Na oltáři pravé příčné kaple se nachází slavný klášterní devoční obraz, Hohenfurtská (Vyšebrodská) Madona. Namaloval jej kolem roku 1420 český mistr ve vytříbeném stylu mezinárodní gotiky. Obraz byl objednán opatem kláštera, který se nechal zvěčnit v pravém dolním rohu rámu. Samotný rám, obklopený anděly nesoucími hymnus Regina caeli laetare a svatými, se stává symbolickou branou do nebe. Původní obraz byl v roce 1938 evakuován do Prahy a do kláštera se vrátil až po návratu cisterciáků v roce 1990. Dnes je vystaven v klášterní galerii; obraz na oltáři je věrnou kopií.

Ústředním motivem hlavního portálu kláštera je opět Wok I. z Rožmberka, jedoucí na koni pod červenou růží svého rodu. Po jeho boku se objevují erby předposledního hlavy rodu Viléma z Rožmberka (1535–1592) a jeho manželky Polyxeny z Pernštejna. Nad nimi je patronka kláštera, Neposkvrněná Panna Maria, po stranách svatý Benedikt a svatý Bernard, zakladatelé cisterciácké spirituality, téměř odsouvána do pozadí převládající dynastickou symbolikou.

Bohatě dotovaná řeholní nadace na jižní hranici Země růže a Čech; statky bráněné i prostřednictvím padělaných listin; rodové mauzoleum, z něhož nepřetržité modlitby celého kláštera vytvářely jakousi zkratku do nebe; místo vybrané mariánským zázrakem a chráněné jedním z jejích nejuctívanějších obrazů; dar Rožmberků Bohu, který v každém detailu zároveň hlásal světskou moc rodu — to byl rámec, v němž byl uchován Závišův kříž.

* * *

2. Goldenkron / Zlatá Koruna, protiklášter

 Čtyři roky po založení Vyššího Brodu, v roce 1263, založil král Přemysl Otakar II. v Čechách vlastní cisterciácký klášter přímo vedle rožmberských držav, jen asi deset kilometrů od Českého Krumlova.

I zde bylo založení kláštera předcházeno slibem učiněným za božskou pomoc. Stejně jako v případě Vyššího Brodu však zároveň sledovalo jasné politické a strategické cíle.

Božská pomoc, za kterou Přemysl Otakar II. děkoval, přišla roku 1260 v první bitvě u Marchfeldu, kde bojoval proti vojskům uherského krále Bély IV. o rakouské a štýrské vévodství, osiřelá po vymření Babenberků. Bitva skončila rozhodným českým vítězstvím a roku 1261 mírem ve Vídni se Otakar stal vládcem této oblasti.

Vděčnost však nebyla jediným důvodem založení. Klášter měl také strategický účel: vytvořit královský koridor táhnoucí se z jádrových zemí české koruny směrem k nově získaným rakouským državám, který se vklínil mezi velká šlechtická panství po obou stranách.

Klášter měl navíc i jasnou politickou funkci. Měl sloužit jako viditelná demonstrace královské moci na samé hranici rozšiřujících se držav Vítkovců. V roce 1263 šlo ještě z velké části o preventivní opatření, protože Vok I. z Rožmberka zůstával věrným služebníkem krále. Rozsáhlý a stále souvislejší blok jihočeských panství, který vybudoval, však již představoval potenciální politickou výzvu. Král se snažil tuto rostoucí moc vyvážit tím, že přítomnost Koruny učinil zcela zřetelnou ještě dříve, než se hrozba stala skutečností. Jak uvidíme, trvalo necelé desetiletí, než se toto opatření ukázalo jako oprávněné.

Název kláštera nebyl náhodný: Goldenkron, Zlatá Koruna, „Zlatá koruna“. Evokující samotnou královskou korunu, název čerpal značnou část svého prestiže z největšího pokladu kláštera: trnu z Kristovy trnové koruny, který Přemyslu Otakarovi II. daroval francouzský král Ludvík IX. V roce 1239 Ludvík tuto relikvii získal od benátských věřitelů Balduina II., posledního latinského císaře Konstantinopole, který ji zastavil, aby financoval svou říši. Získáním relikvie chtěl Ludvík symbolicky postavit Francii do čela křesťanstva. K jejímu uchování nechal v Paříži vybudovat Sainte-Chapelle, vysvěcenou roku 1248 — monumentální dvoupatrový relikviář v architektonické podobě. Otakar tento model vědomě napodobil ve Zlaté Koruně a ukázal, jak hluboce ovlivnil příklad svatého Ludvíka reprezentaci panovnické moci ve středověké Evropě.

Dolní úroveň kaple Relikvií Strážných andělů ve Zlaté Koruně s oltářem Sedes Sapientiae ze 15. století.

Stejně jako Vyšší Brod má i Zlatá Koruna vlastní zázračný mariánský obraz: polopostavu Panny Marie namalovanou kolem roku 1420 v jemném stylu mezinárodní gotiky. Obraz byl v roce 1938 evakuován do Prahy, aby byl chráněn před nacisty, a do kláštera se vrátil až v roce 2016.

* * *

3. Maďarské spojení

Uherský král Béla IV. neutrpěl porážky jen v zahraniční politice. I doma čelil závažným politickým problémům.

Když Béla IV. nastoupil na uherský trůn roku 1235, okamžitě se pustil do omezování příliš mocných baronů, kteří se za vlády jeho otce Ondřeje II. nebezpečně osamostatnili. Na královské radě nechal zničit jejich ceremoniální sedadla a začal získávat zpět korunní statky, které jeho otec rozdal. Mongolská invaze v letech 1241–1242 jej však přinutila změnit kurz. Ukázalo se, že království může odolat dalšímu mongolskému útoku jen tehdy, pokud budou magnáti vybaveni ještě větším množstvím královských statků, aby mohli stavět hrady a udržovat soukromá vojska k obraně svých území.

V 60. letech 13. století se půda v rukou baronů zdvojnásobila, a s ní i jejich politické ambice. Ti, kteří byli na dvoře odstaveni od moci, se shromáždili kolem Bélova dospívajícího syna, budoucího Štěpána V., a nabádali jej, aby se domáhal uznání spoluvlády, aby i oni získali úřady a vliv. Brzy vypukl boj mezi otcem a synem a jejich frakcemi, nejprve diplomaticky, od roku 1264 však i vojensky. Obě strany hledaly zahraniční spojence. Béla našel oporu v Přemyslu Otakarovi II., který rovněž usiloval o klid na východní hranici svých značně rozšířených držav. K upevnění spojenectví mu Béla nabídl svou vnučku Kunhutu, dceru své oblíbené dcery Anny.

Královna Kunhuta Česká ve Zbraslavské kronice (cca 1335–1339)

Turističtí průvodci ve Vyšším Brodě popisují Kunhutu jednoduše jako princeznu haličskou, bez zmínky o jejím uherském původu. Ve skutečnosti byla výsledkem dřívější fáze Bélovy dynastické sítě. Po mongolské invazi Béla provdal několik svých dcer do vládnoucích rodů sousedních států, aby zajistil spojence proti dalšímu mongolskému útoku. Haličské knížectví — tvořící historické jádro pozdější Haliče — mohlo Uhrám sloužit jako nárazníkový stát proti Mongolům, zatímco Uhry nabízely haličským knížatům bezpečné útočiště, kdykoli byli vyhnáni ze svých zemí boji s bojary či se svými polskými, litevskými nebo mongolskými sousedy. Rostislav Michajlovič, kníže haličský, se tak stal Bélovým spojencem a manželem jeho dcery Anny. Aby si i během exilu zachoval postavení a příjmy, Béla jej později jmenoval slavonským bánem.

Vnitřní konflikt v Uhrách se vyhrotil natolik, že roku 1270 na smrtelné posteli Béla napsal Otakarovi, aby v případě jeho smrti přijal jeho vdovu, jeho dceru Annu a členy její politické skupiny. Tato žádost byla brzy splněna. Anna uprchla do Prahy a odvezla s sebou mimo jiné celý uherský královský poklad, který již nikdy nebyl vrácen.

* * *

4. Povstání Růže

Napětí mezi královskou centralizací a ambicemi polonezávislých územních magnátů působí téměř jako tektonická síla, která se v 13. století pohybuje tam a zpět ve středovýchodní Evropě. Brzy zasáhlo i Čechy. Silně centralizační politika Přemysla Otakara II. a jeho snahy o omezení rozšiřování panství Vítkovců vyvolaly odpor rodu, který byl odhodlán udržet si svou téměř knížecí autonomii.

Jejich příležitost přišla v roce 1273. V obavě z drtivé moci mnohem silnějšího Přemysla Otakara II. zvolili němečtí kurfiřti místo něj poměrně nevýznamného švábského hraběte Rudolfa Habsburského, kterého považovali za snadněji ovladatelného. Nezvolili jej císařem, nýbrž pouze římským králem. V této funkci Rudolf zpochybnil oprávněnost Otakarova držení Rakous. Pobouřený Otakar jeho nároky jednoznačně odmítl, načež jej Rudolf v roce 1276 uvrhl do říšské klatby.

Vítkovci si uvědomili, že Otakar nemůže bojovat na dvou frontách současně, a v konfliktu se přiklonili k Rudolfovi a povstali proti svému vlastnímu králi. Vůdcem povstání byl Záviš z Falkenštejna, příslušník jedné z vedlejších větví rodu. Povstalci obsadili nebo obléhali několik královských hradů v Čechách a poutali značnou část královského vojska, zatímco Rudolf postupoval do Rakous.

Přemysl Otakar II. se podrobuje Rudolfovi v roce 1276. Viktoriánská anglická rytina.

Otakar byl nucen přijmout ponižující mír. Vzdal se rakouských vévodství a uzavřel mír i s Vítkovci, zároveň však začal shromažďovat nové vojsko. V roce 1278 vytáhl znovu proti Rudolfovi. V bitvě na Moravském poli stál opět proti uherským vojskům — Štěpána V. a jeho syna Ladislava IV. — která se v reakci na dřívější probohémskou politiku Bély IV. spojila s Rudolfem. Čechy byly rozhodně poraženy a sám Otakar padl na bojišti, zanechav za sebou mocenské vakuum, nezletilého syna — budoucího Václava II. — a ovdovělou cizí královnu bez vlastní mocenské základny.

Druhá bitva na Moravském poli v klasicistním kresbě Julia Schnorra von Carolsfelda (1835).

Do tohoto vakua vstoupil Záviš.

Po smrti krále převzal poručnictví nad jeho mladým synem markrabě Ota V. Braniborský, příbuzný dynastie Přemyslovců. Ota nechal chlapce odvézt na hrad Spandau u Berlína, zdánlivě proto, aby zajistil jeho bezpečnost, ale také aby zabránil české šlechtě prohlásit jej za samostatného panovníka. Braniborské vojsko mezitím obsadilo královské hrady v Čechách, dosadilo na hlavní úřady své lidi a uvalilo na zemi těžké daně. Podle českých kronik následoval hladomor.

Ovdojená královna Kunhuta začala organizovat odpor proti cizí vládě a Záviš se okamžitě připojil k jejímu tažení. Poskytl vojenskou podporu, přísahal věrnost mladému Václavovi, stal se nejbližším rádcem královny a hlavní oporou při správě království, poté jejím milencem a podle pozdější tradice dokonce i manželem, ačkoli žádný listinný důkaz takového sňatku se nedochoval. Jisté je, že měli syna jménem Jehanek a současníci je považovali za manžele. Česká romantická literatura proměnila jejich vztah v jeden z velkých milostných příběhů dějin, ve skutečnosti však šlo pravděpodobně o křehkou rovnováhu mezi upřímnou osobní náklonností a vzájemným politickým zájmem.

Záviš a Kunhuta (Vladimír Kratina a Milena Dvorská) v československém filmu z roku 1985 Záviš a Kunhuta.

V roce 1283 se Záviš a jeho stoupenci podařilo přivést Václava zpět do Prahy. Mladému králi však bylo tehdy pouze dvanáct let, takže skutečná moc zůstala v jejich rukou. Záviš dosazoval své příbuzné a stoupence do nejvyšších úřadů v království a zároveň stabilizoval stát a obnovoval autoritu Koruny.

Královna Kunhuta zemřela roku 1285 a Závišovo postavení se okamžitě stalo mnohem nejistějším. Přestože si zachoval značný vliv, měl také mnoho nepřátel a po smrti královny ztratil legitimitu, kterou mu její osoba poskytovala.

Hrobní kámen královny Kunhuty v klášteře sv. Anežky v Praze.

Roku 1288 odcestoval do Uherska, kde se oženil s Alžbětou, sestrou krále Ladislava IV. („Kumána“). Aby to mohl učinit, musel ji unést — pravděpodobně se souhlasem krále — z dominikánského kláštera na Markétině ostrově, kde byla řeholnicí a dokonce působila jako převorka kláštera.

Podle středověké srbské tradice (Životi kraljeva i arhiepiskopa srpskih) byla Alžběta dříve manželkou krále Štěpána Uroše II. Milutina (r. 1282–1321), kterého mohla poznat prostřednictvím balkánských kontaktů, jež udržoval její otec Štěpán V. Uherský. Tradice jim dokonce připisuje dceru jménem Zorica. Otázka je však značně složitá, protože Milutin uzavřel několik částečně se překrývajících sňatků a srbské, byzantské, papežské i uherské prameny si často odporují. Ať už byla pravda jakákoli, Alžběta se nakonec vrátila do Uher a stala se převorkou dominikánského kláštera na Markétině ostrově — odkud byla poté Závišem odvezena. Toto balkánské spojení může být důležité pro pochopení dějin Závišova kříže.

Prostřednictvím tohoto sňatku se Záviš snažil udržet svůj politický vliv, ale ve skutečnosti tím svou pozici spíše oslabil. Mnozí čeští velmoži i král Václav II. začali mít za to, že se Záviš pokouší vytvořit nové dynastické mocenské centrum. To bylo v jejich očích příliš. Roku 1290 král pozval Záviše na údajnou radu, kde byl zatčen a obviněn z velezrady a neloajality.

Záviš ve vězení. Romantický obraz Petra Maixnera (1861), hradní muzeum v Českém Krumlově.

Záviš byl poté veden jako zajatec přes hlavní pevnosti panství Vítkovců, přičemž každá zastávka sloužila jako pečlivě inscenovaná veřejná demonstrace královské moci. Nakonec byl před jedním z jejich největších hradů,  Hluboká nad Vltavou (Frauenberg), brutálně popraven před očima členů vlastní rodiny. Celá tato inscenace ponížení a popravy měla být silným varováním pro oligarchy království — a oni mu porozuměli. Vítkovská konfederace byla zlomena, jejich politická moc oslabena, mnoho jejich hradů přešlo do rukou Koruny a Petr I. z Rožmberka veřejně složil přísahu věrnosti králi. Tato podřízenost otevřela cestu k pozoruhodnému vzestupu Rožmberků ve 14. a 15. století.

Památník z roku 1895, který nechal postavit kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu na louce u zámku Hluboká, označující tradiční místo Závišovy popravy.

Je symbolicky příznačné, že neznáme přesnou polohu hradu Falkenstein, od něhož Záviš z Falkenštejna odvozoval své jméno. Jak jsme viděli, každá větev Vítkovců — různé „barevné růže“ — nesla jméno jednoho ze svých hlavních hradů, z nichž všechny se dodnes dochovaly. Kde však ležel Falkenstein? Někteří badatelé jej ztotožňují s  zříceninou Falštejna severně od Plzně na západním okraji někdejšího území Vítkovců, kde jsou zbytky hradu stále vyznačeny na turistických mapách a vodopád pod nimi nese jméno Falkenštejnský vodopád. Jiní jej kladou blíže k rodovému zázemí, nad Vyšším Brodem na Vltavě, poblíž  zříceniny dnešního Vítkova Kamene (Wittigstein).

Záviš, kdysi nejmocnější muž Českého království, několik let „krále tvořící“ a možná i sám potenciální král, se zhroutil spolu se svým politickým projektem na vrcholu moci. Hrad, jehož jméno nesl, zmizel beze stopy, zatímco kříž, který nese jeho jméno, přežil jej, jeho rodinu, husitské války, Habsburky, nacisty i komunistický režim.

Záviš z Falkenštejna. Loutkové divadlo pro děti.

* * *

5. Paralelní životy

Střední Evropa na světové mapě Jacopa Rusa v klášteře Zlatá Koruna.

Na tomto pozadí není obtížné rozpoznat, že v druhé polovině 13. století probíhaly v Čechách i Uhrách nápadně podobné politické procesy:

		Čechy		Maďarsko
1260. léta		Konflikt mezi Přemyslem Otakarem II. a velmoži		Konflikt mezi Bélou IV. a velmoži
1270. léta		Povstání a smrt Přemysla Otakara II.		Občanská válka a smrt Bély IV. a později Štěpána V.
1280. léta		Boje mezi velmoži během nezletilosti Václava II.; vzestup Záviše		Boje mezi velmoži během nezletilosti Ladislava IV.; vzestup Matouše Čáka
1290		Poprava Záviše		Vražda Ladislava IV.
1290–1305		Obnova silné královské moci		Rozpad království na provinční panství

Během 70. a 80. let 13. století slábla královská moc v obou královstvích, zatímco moc velkých magnátů neustále rostla. Rozhodný zlom nastal roku 1290. V Uhrách byl zavražděn král Ladislav IV., který se stal loutkou soupeřících aristokratických frakcí a dostal se do konfliktu téměř se všemi politickými silami v zemi. O několik měsíců později byl v Čechách popraven Záviš. Obě události spolu pravděpodobně zcela nesouvisely: smrt Ladislava zbavila Václava II. obavy z odvety Závišova královského švagra v Uhrách.

V Uhrách byl ještě jakýsi „získaný“ poslední král z dynastie Arpádovců, avšak i za jeho vlády nadále rostla moc zemských magnátů. Naproti tomu Václav II. využil tento brutální exemplum k zastrašení oligarchů a obnovení královské autority natolik, že během následujícího desetiletí získal polský trůn a dokonce na krátký čas i – prostřednictvím svého syna – uherskou korunu.

Václav jako uherský král (1301–1305) v Thuróczově kronice.

* * *

6. A kříž?

Už jsme viděli, kdo byl Záviš, jehož jméno nese vyšebrodský kříž. Proč ale nese jeho jméno? Jak se dostal do jeho vlastnictví a od něj do kláštera?

Jediným soudobým pramenem, který máme k dispozici, je klášterní nekrolog, který uvádí:

„Anno Domini M°CCLXXXX, IX Kalendas Septembris obiit dominus Zawissius de Falkenstayn, qui donavit huic monasterio lignum sacrosanctae crucis Domini preciose ornatum et sepultus est hic in capitulo nostro“

„V roce Páně 1290, 24. srpna, zemřel pán Záviš z Falkensteinu, který tomuto klášteru daroval dřevo Svatého kříže Páně, bohatě zdobené, a byl zde pohřben v naší kapitulní síni.“

Podle tohoto vyprávění byl kříž darován Závišem rodovému klášteru Vítkovců na vrcholu jeho moci, mezi lety 1285 a 1290, jako připomínka jeho jména a ke zvýšení prestiže dynastické fundace.

Tím se stává srozumitelným, proč když byl pod hradem Hluboká sťat, cisterciáčtí mniši z Vyššího Brodu si vyžádali jeho tělo a pohřbili je v kapitulní síni rodového kláštera jako svého zvláštního patrona a dobrodince.

Kapitulní síň kláštera Vyšší Brod

Podle klášterní tradice mniši dokonce vykoupili Závišovu hlavu – která měla být jako hlava zrádce podle tehdejšího zvyku veřejně vystavena na hradní bráně nebo na tržišti – a později ji rovněž pohřbili v kapitulní síni. Nemáme k tomu žádný soudobý pramen, stejně jako nemáme ani k další tradici, podle níž mělo být i tělo odvezeno se souhlasem krále. Vzhledem k tehdejším poměrům je to však velmi pravděpodobné.

V listině je také doloženo, že Závišovi bratři Witiko a Vok z Krumlova darovali téhož roku klášteru tři vesnice pro salute animae Zawissi, za spásu Závišovy duše, aby byl trvale připomínán v jejich modlitbách.

Vše je tedy významné. Pokud by Závišova poprava byla doprovázena úplnou konfiskací majetku a damnatio memoriae, rodina by si sotva dovolila takový veřejný dar. Spíše je pravděpodobné, že král Václav II. sice svého politického soupeře popravil, ale rod Vítkovců ušetřil, protože jejich spolupráci nadále potřeboval.

Za tři vsi – a další dary, jako byl kříž – byli mniši zavázáni uchovávat Závišovu památku navždy. A také tak činili. Královský soud je tak vyvažován jinou pamětí: pamětí kláštera.

Jak se ale kříž dostal do Závišova vlastnictví?

Nevíme. Jedinou jistotou je, že jde o byzantské dílo, vytvořené nikoli pro českého objednavatele, a že tedy pochází z byzantského kulturního okruhu – s nímž tehdejší Čechy neměly přímý kontakt.

Dnes se historici stále častěji přiklánějí k názoru, že kříž se do Čech dostal prostřednictvím jedné ze dvou Závišových uherských královských manželek. Uvádí to i oficiální web kláštera Vyšší Brod, podle něhož mohl být součástí uherského královského pokladu, který roku 1270 přivezla do Prahy Anna, dcera Bély IV., a později se přes její dceru Kunhutu dostal k Závišovi.

Vysoká kvalita zpracování a ikonografický program křížové relikvie v technice komnénského emailu naznačují, že vznikla pravděpodobně v byzantské dvorské dílně na přelomu 12. a 13. století. V takovém případě mohla být diplomatickým darem pro dvůr, s nímž Konstantinopol udržovala vztahy – například pro Ostřihom.

Byzantské kříže podobného období a techniky: nahoře exemplář z Metropolitního muzea; dole kus prodaný v aukci Christie’s roku 2020 (dnes v soukromé sbírce); třetí je tzv. Dagmarský kříž z hrobu české manželky dánského krále Valdemara II., který mohl vzniknout asi o století dříve.

Existuje však i jiná teorie: že tímto dvorem nebyl Ostřihom, ale Prizren, dvůr Štěpána Uroše II. Milutina Srbska, odkud mohla druhá Závišova manželka Alžběta přinést kříž jako byzantský diplomatický dar.

Záviš prohrál boj o moc, ale vyhrál boj o paměť. Hrad Falkenstein zmizel, jeho politický projekt se zhroutil, ale klášter Vyšší Brod dodnes uchovává jeho hrob i kříž, který nese jeho jméno. Nakonec to není vítězný Václav II., ale Záviš, kdo je spojen s nejslavnějším artefaktem a jedním z nejsilnějších příběhů dané epochy.