Z hlavní ulice starého Tbilisi odbočuje ulice Anton Catholicos, pojmenovaná podle gruzínského katolika-patriarchy Antona I. (1720–1788), předchůdce gruzínského osvícenství. Nomen est omen: ulice skutečně vede k bývalému katolickému kostelu, který však byl v sovětském období přeměněn na nádherné komorní divadlo.
Právě na rohu, kde se tato ulice setkává s hlavní třídou, se po ruské invazi do Gruzie v roce 2008 objevily první protiruské graffiti, stejně jako v celém městě. Zde se však možná kvůli centrální poloze postupně spojily v souvislou protestní zeď, která zahrnuje všechna hlavní témata gruzínské opozice: od odporu proti ruským okupantům — sahajícího zpět k roku 1921 a ještě dále do minulosti — přes solidaritu s obránci Ukrajiny až po odmítání proruské gruzínské vlády.
1783: podpis Georgijevské smlouvy, kterou Rusko opakovaně porušovalo • 1801: car Pavel I. ruší gruzínskou státnost a připojuje zemi k Rusku • 1811: Gruzínská církev ztrácí svou autokefalitu a je podřízena Ruské pravoslavné církvi • 1832: je odhaleno spiknutí gruzínských šlechticů, jeho účastníci jsou potrestáni a vyhnáni • 1921: Rudá armáda svrhává nezávislou Demokratickou republiku Gruzie a násilně začleňuje zemi do Sovětského svazu • 1937: Stalinova Velká čistka: tisíce členů gruzínské elity jsou zavražděny • 1978: nová sovětská ústava se pokouší odejmout gruzínštině status státního jazyka, což vyvolává masové demonstrace • 1989 (tbmiliský masakr): 9. dubna sovětská armáda potlačuje pokojnou demonstraci za nezávislost pomocí jedovatého plynu a ženijních lopatek • 1991: Moskva se pokouší zabránit gruzínské nezávislosti politickým a hospodářským tlakem • 1992 a 1993: ruská armáda a zpravodajské služby podporují (a s největší pravděpodobností vyvolávají) abchazský a osetský separatismus • 1999: v rámci čečenské války Rusko bombarduje gruzínskou Pankisskou soutěsku • 2008: s využitím incidentu v Jižní Osetii vyprovokovaného Ruskem jako záminky ruská armáda obsazuje Jižní Osetii a proniká do vlastního Gruzie, přičemž zabíjí mnoho gruzínských vojáků i po uzavření příměří
Nahoře: desátník Giorgi Antsukhelidze, zajatý ruskou armádou v Cchinvali 9. srpna 2008. Po brutálním mučení — jehož video bylo zveřejněno na internetu — byl ubit k smrti. Byl prohlášen za národního hrdinu Gruzie a jeho portrét doprovázený nápisem არ დანებდე ar danebde! („nevzdávej se!“) se stal jedním z ikonických motivů graffiti proti okupaci. • Dole: Maro Makashvili, studentka univerzity, která se při vypuknutí sovětské invaze v roce 1921 dobrovolně přihlásila jako zdravotní sestra a stala se jednou z prvních hrdinských obětí. Gruzínská literatura si ji připomíná jako „gruzínskou Johanku z Arku“ a její deník patří k povinné školní četbě
Tuto zeď sleduji už snad deset let a její jemné proměny rok od roku věrně odrážejí náladu opozice. Naposledy jsem ji viděl v květnu a tentokrát jsem zaznamenal pouze jeden významný nový prvek: náhrobní kámen vztyčený předem — v aktu zbožného přání — pro hrob muže, který je v současnosti nejnenáviděnějším nepřítelem gruzínského lidu.
Náhrobní kámen obsahuje několik výrazů, které vyžadují vysvětlující poznámku:
• Z • Obecný symbol ruské invaze na Ukrajinu, původně označení namalované na ruských vojenských vozidlech použitých v tažení, ačkoli jeho přesný význam zůstává nejasný. Na náhrobku je zjevně použito místo tradičního kříže.
• Putler • Směs jmen Putin a Hitler. Poprvé se objevilo v Gruzii po ruské invazi v roce 2008, rozšířilo se na Ukrajině po anexi Krymu v roce 2014 a válce na Donbasu a celosvětově se proslavilo po rozsáhlé ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Hlavními argumenty, na nichž toto srovnání spočívá, jsou územní expanze a popírání suverenity sousedních států, intenzivní státní propaganda a kult osobnosti, diktátorské způsoby vlády a násilné potlačování politické opozice.
• Khuylo • Odvozeno od vulgárního slova хуй („prdel“, „péro“) s pejorativní příponou -ло, které přibližně znamená „hajzl“ nebo „kus hovna“, ovšem s výrazně silnějším zabarvením. Slovo dlouho existovalo v ruském i ukrajinském slangu, ale specificky se spojilo s Putinem poté, co účastníci pochodu fotbalových fanoušků v Charkově v březnu 2014 začali skandovat rytmický a velmi zapamatovatelný Путін — хуйло! Ла-ла-ла-ла-ла! skandování, které se brzy stalo univerzálním heslem protiruských demonstrací.
• Ukrajinci a bunkr • Zjevný odkaz jednak na nedávné úspěchy Ukrajiny na ruské frontě a jednak na Hitlerovu smrt v bunkru, přičemž Putinovi je přáno podobné osudu — pokud možno ještě před koncem tohoto roku 2026.
Existuje však jeden prvek náhrobku, který na první pohled působí bezvýznamně a svůj význam získává teprve tehdy, když si připomeneme, že Putin se oficiálně nenarodil v roce 1950, ale v roce 1952. Jak mohl autor takto zasvěceného nápisu udělat chybu právě v roce jeho narození?
Jde o to, že rok 1950 má svůj vlastní význam. Odkazuje na legendu, která v gruzínské veřejnosti již řadu let tvrdošíjně přetrvává. Podle tohoto příběhu vychovávala Putinova skutečná matka svého syna — narozeného v roce 1950 — v gruzínské vesnici Metekhi až do jeho devíti let, kdy ho předala pěstounům v Rusku.
Příběh začíná tím, že Rustam Daudov, tbiliský představitel čečenské vlády zahnané do exilu během druhé čečenské války v roce 1999, zaslechl místní pověst, podle níž žila ve vesnici Metekhi, šedesát kilometrů západně od Tbilisi na březích řeky Mtkvari (Kura), starší žena jménem Vera Putina. Tvrdila, že Vladimir Putin — který se po odstoupení Borise Jelcina stal úřadujícím prezidentem Ruska — je ve skutečnosti její syn: poznala ho v televizi. V lednu 2000 se Daudov vydal za ní a pořídil s ní dlouhý videorozhovor.
V rozhovoru Vera Putina vypráví, že se narodila v roce 1926 ve vesnici Očjor na úpatí Uralského pohoří. Vyučila se mechanikem zemědělských strojů, kde se seznámila s mechanikem jménem Platon Privalov, s nímž otěhotněla. Teprve poté zjistila, že Privalov je ženatý, a proto ho opustila a vrátila se do rodné vesnice. Tam 7. října 1950 porodila syna Vladimira, který dostal její rodné příjmení. O dva roky později se během školícího kurzu v Taškentu seznámila s Gruzíncem Giorgim Osepashvilim. Vzali se a usadili se v Metekhi. Chlapec tam vyrůstal do svých devíti let, kdy ho na naléhání nevlastního otce — který ho považoval za nezvladatelně agresivního — matka odvezla zpět do Ruska. Tam byl adoptován vzdálenými příbuznými, kteří rovněž nosili příjmení Putin a jejichž vlastní dva synové zemřeli během války. V pozdějším oficiálním Putinově životopise jsou tito lidé uváděni jako jeho biologičtí rodiče, přestože jeho „matce“ bylo v roce 1952 již čtyřicet jedna let, což byl v tehdejším Sovětském svazu neobvykle vysoký věk pro porod.
Podle tohoto příběhu udělali adoptivní Putinovi z Vovy „o dva roky mladšího“, protože po dětství stráveném v Gruzii se naučil jen velmi málo číst rusky a teprve snížením jeho věku ho mohli zapsat do třídy odpovídající úrovni jeho vzdělání. Je však důležité poznamenat, že jeho oficiální datum narození zůstalo 7. říjnem.
Když se Daudov zeptal na důkazy, Vera Putina řekla, že ji již navštívily bezpečnostní služby a odnesly všechny její fotografie a dokumenty. Teprve později, poté co se příběh stal veřejně známým, se Daily Telegraph podařilo vypátrat třídní výkaz školy, v němž se objevuje žák jménem Vladimir Putin přesně v letech, které popsala.
Daudov kontaktoval Arťoma Borovika, jednoho z nejznámějších ruských investigativních novinářů, v naději, že video zveřejní ještě před ruskými prezidentskými volbami 26. března 2000, a tím oslabí volební vyhlídky Putina, který zahájil druhou čečenskou válku. Dne 17. března nastoupil Borovik do letadla z Moskvy do Tbilisi. Krátce po vzletu letoun explodoval v důsledku technických problémů, které nebyly nikdy zcela objasněny. Nikdo nepřežil.
Daudov poté předal kazetu také italskému novináři Antoniu Russovi. Russo byl nalezen mrtvý následujícího rána při události, která vypadala jako naaranžovaná dopravní nehoda, zatímco všechny jeho dokumenty — včetně kazety — zmizely z jeho hotelového pokoje. Italští vyšetřovatelé vyslaní k prozkoumání případu byli po dvou týdnech z Gruzie vypovězeni. Ze dvou gruzínských policistů zapojených do vyšetřování jeden brzy spáchal sebevraždu, zatímco druhý byl otráven.
Později byla čečenská kancelář v Tbilisi rozpuštěna a Daudov zaujal místo v čečenské kanceláři v Baku, přičemž často cestoval mezi oběma hlavními městy. Dne 7. září 2003 objevila bakuská policie tělo poblíž Gagarinova mostu. Oběť byla zabita pěti výstřely a byla identifikována jako Čečenec jménem Rustam Daudov. „Náš“ Daudov však v té době již byl v letadle zpět do Tbilisi. Pokud byl skutečně zamýšleným cílem, vrazi zabili nesprávného člověka. Po tomto incidentu Daudov a jeho rodina opustili Tbilisi s pomocí Organizace spojených národů.
To je příběh, který je v Gruzii považován za pravdivý víceméně všemi. Samozřejmě neexistují žádné průkazné dokumentární důkazy kromě třídního výkazu a jediné dochované fotografie z dětství, kterou nelze jednoznačně identifikovat jako snímek pozdějšího Putina.
Máme však k dispozici řadu zdrojů. Poté, co příběh vyšel na veřejnost, cestovala nizozemská filmařka Ineke Smitsová v roce 2003 do Metekhi, kde strávila několik měsíců rozhovory s Verou Putinovou, obyvateli vesnice a bývalými spolužáky a učiteli Vovy. Všichni uvedli, že chlapec, kterého znali, byl dnešní Vladimir Putin. Výsledkem byl její dokumentární film Putin’s Mama.
Kate Weinbergová zveřejnila v čísle The Daily Telegraph z 5. prosince 2008 článek s názvem Could this woman be Vladimir Putin’s real mother? Článku předcházel rozsáhlý terénní výzkum, během něhož byl nalezen také výše zmíněný školní třídní výkaz.
Steffen Dobbert publikoval v čísle časopisu Die Zeit ze 7. května 2015 mimořádně podrobnou reportáž přímo z místa, spolu s obsáhlým shrnutím všech tehdy dostupných zdrojů, v níž v podstatě zopakoval stejný příběh, jaký je popsán výše.
V roce 2022 vydala Krystyna Kurczab-Redlich investigativní biografii Putina s názvem Wowa, Wołodia, Władimir: tajemnice Rosji Putina (Vova, Volodja, Vladimir: Tajemství Putinova Ruska), v níž podrobně vypráví také příběh o jeho údajně gruzínském dětství a dochází k závěru, že jej nelze doložit.
A skutečně, pokud se to tak opravdu stalo, ale bezpečnostní služby odstranily dokumenty, jak by to vůbec mohlo být někdy prokázáno?
Je také skutečností, že z doby před desátým rokem věku Vladimira Putina nejsou známy žádné fotografie ani dokumentární záznamy o jeho dětství. Vše, co se údajně odehrálo dříve, známe pouze z jeho vlastního autobiografického vyprávění.
Dcera Very Putiny řekla korespondentovi listu Die Zeit, že o několik let dříve navštívil její matku policista a dvě zdravotní sestry, odebrali jí vzorek krve, aniž by vysvětlili proč, a poté zmizeli. Rodina měla podezření, že účelem návštěvy byl test DNA. Výsledek však nikdy nebyl zveřejněn.
Při absenci přesvědčivých důkazů tedy historický konsenzus zní, že ačkoli je dobře doloženo, že chlapec jménem Vladimir Putin žil v Metekhi v 50. letech 20. století, o jeho dalším osudu není nic známo a nelze prokázat, že šlo o tutéž osobu jako Vladimir Putin, prezident Ruska.
Vera Putina zemřela 30. května 2023 ve věku devadesáti šesti let a byla pohřbena v Metekhi. Tento příběh vyprávěla, protože věřila, že je pravdivý. Druhou osobou, která by mohla s naprostou autoritou hovořit o pravdě, je sám Vladimir Putin. Ten však nikdy nepotvrdil ani nepopřel vyprávění své údajné matky. Pouze jeho mluvčí Dmitrij Peskov odpověděl na dotaz deníku The Daily Telegraph s tím, že „tento příběh není pravdivý“ a že prezidentův životopis je podrobně dostupný na oficiálních stránkách Kremlu.
A pokud nápis na náhrobku správně předpověděl budoucnost, nemusí mít sám Putin mnoho času na to, aby pravdu prozradil.
Ale možná už na tom nezáleží.
* * *
Dodatek
Téměř všechny zdroje použité pro tento článek jsou dostupné prostřednictvím uvedených internetových odkazů a téměř všechny jsou v angličtině. Existuje však jedna výjimka. Biografie Krystyny Kurczab-Redlichové vydaná v roce 2022, Wowa, Wołodia, Władimir: tajemnice Rosji Putina (Vova, Volodya, Vladimir: Tajemství Putinova Ruska), vyšla pouze knižně a pouze v polštině, což je jazyk pro mnoho čtenářů nedostupný. Proto zde v překladu reprodukuji nejdůležitější část kapitoly věnované údajné gruzínské Putinově dětské minulosti: vlastní vyprávění Very Putiny.
Vera, rozená Putinová, by možná nikdy neučinila svá odhalení, kdyby se v Metekhi neobjevili lidé projevující mimořádný zájem o ni a o rodinu jejího manžela Giorgiho Osepashviliho. Tito neznámí lidé se vyptávali na Verina malého vnuka Volodju, který přišel do vesnice ještě jako dítě, byl vychováván rodinou Osepashviliových a krátce před svými desátými narozeninami zmizel. Chtěli také vidět fotografie malého Vovy a všechny si je potom odnesli. Bylo jich jen několik. Teprve tehdy obyvatelé Metekhi pochopili, že jejich Vova se stal Vladimirem Vladimirovičem Putinem.
Celá záležitost by možná zůstala jen obyčejnou vesnickou pověstí, kdyby se 3. ledna 2000 jeden Gruzínec nedostavil do zastoupení Čečenské republiky Ičkerie v Tbilisi s tvrzením, že skutečná matka Vladimira Putina žije v nedaleké vesnici Metekhi a že je za půl milionu dolarů ochoten k ní zavést zájemce. Čečenci se mu vysmáli, protože už znali oficiální životopis kandidáta na ruského prezidenta z internetu. Ten jednoznačně uváděl, že jeho matka zemřela o rok dříve.
Začali brát tuto záležitost vážně teprve tehdy, když na konci rozhovoru pochopili, že návštěvník je důstojníkem gruzínských bezpečnostních služeb, které se chtěly prostřednictvím někoho jiného zbavit této ženy, jež se stávala stále nepohodlnější. V té době byli čečenští únosci nechvalně známí po celém světě, a kdyby jim byl připsán i tento únos, nikoho by to nepřekvapilo. Neměli by ostatně žádnou šanci prokázat svou nevinu, zvláště uprostřed války, která v Čečenské republice stále pokračovala.
Gruzínec položil na stůl starou fotografii malého dítěte zabaleného v teplém oblečení spolu se znaleckým posudkem tvrdícím, že jde o Vladimira Putina v dětském věku. Poté spustil magnetofon s rozhovory s obyvateli vesnice, kteří si pamatovali Verina syna, chlapce jménem Vova, jenž mezi nimi po léta žil. Čečenci tehdy pochopili, že pokud je Vera Nikolajevna, rozená Putinová, skutečně matkou budoucího ruského prezidenta, stala se pro Putina mimořádně nepohodlnou osobou a mohla být snadno ohrožena.
Ukázalo se také jasně, že pokud by byla během volební kampaně odhalena tak závažná — a zároveň tak senzační — lež v životopise kandidáta na prezidenta, nezničilo by to sice šance Vladimira Putina dostat se do Kremlu, ale vážně by to poškodilo jeho veřejný obraz. Všichni jeho protivníci by se z toho radovali, a Čečenci ze všech nejvíce. Už půl roku ruské bomby ničily jejich zemi, tanky ji drtily pod svými pásy a občané byli mučeni téměř na každém vojenském kontrolním stanovišti — to vše na rozkaz Vladimira Putina, který řídil takzvanou „protiteroristickou operaci“.
Vedoucí čečenského informačního centra v Tbilisi proto okamžitě kontaktoval svého nadřízeného Vakhu Ibrahimova. Rozhodli se tento příběh ověřit a v případě, že by se ukázal jako pravdivý, zveřejnit jej. Jen tak mohli doufat, že získají určitou ochranu pro sebe i pro Veru Nikolajevnu. Než však mohli věc zveřejnit, potřebovali kromě svědectví Very a obyvatel vesnice také konkrétní důkazy — především fotografie. Ty však už někdo jiný z vesnice odnesl.
Čečenci se nakonec vydali za Verou Nikolajevnou v doprovodu novinářů gruzínského listu Alia.
Nedaleko školy v Metekhi stál malý skromný dům, vedle něhož byl altán porostlý vinnou révou. Právě tam se Vakha Ibrahimov poprvé setkal s drobnou ženou, jejíž rozhodná gesta a jasné oči hluboko zasazené v důlcích dodávaly její tváři působivý výraz.
„Je trapné na to všechno vzpomínat,“ řekla Vera Nikolajevna, zjevně nesvá v přítomnosti novinářů. „Je těžké vracet se ke starým chybám a starým neštěstím. Vždyť už uplynulo půl století.“
Přesto se pokusila vyprávět. Občas váhala, jako by její melodická ruská slova musela být vyhrabána pod drsnými a hrdelními zvuky gruzínského jazyka. Snažila se vměstnat příběh celého svého života do několika jednoduchých vět. Její vybledlé modré oči se náhle rozzářily, jako by byly osvětleny zevnitř, a vzápětí se znovu zakalily slzami. Její bezzubá ústa střídala něžný úsměv s grimasou téměř propukajícího pláče.
„Narodila jsem se…“ začala, ale hned se zarazila. Vstala ze židle, zmizela v domě a vrátila se se zažloutlým a skvrnitým dokladem totožnosti.
Vera Nikolajevna Putina se narodila 6. září 1926 ve vesnici Terechino nedaleko malého města Ochjor v Permské oblasti na Urale. Byla jedinou dívkou ze čtyř dětí Anny Iljičny a Nikolaje Ilarionoviče Putina.
Po válce nastoupila na technickou školu zemědělské mechanizace. V těchto těžkých poválečných letech byly učebny plné mladých žen, které ještě nedávno pracovaly v továrnách na výrobu zbraní, po boku mužů, kteří právě odložili pušky. Bylo zde více dospělých žen než dívek a více dospělých mužů než chlapců. Právě zde se již dospělá Vera Nikolajevna setkala s Platonem Privalovem, jehož jméno se jí i po několika desetiletích stále obtížně vyslovovalo.
Nějakou dobu žili společně. Vera byla přesvědčena, že se vezmou. Už čekala dítě, když —
„Jednoho dne mu přišel balíček s jídlem,“ vzpomínala. „Odjel na několik dní a já jsem ho otevřela. Uvnitř bylo sádlo — a dopis od jeho ženy. Když se vrátil, byla jsem pryč. Vrátila jsem se k rodičům.“
V poválečném Rusku nebylo narození dítěte mimo manželství považováno za nijak zvlášť velký skandál. Její rodiče přijali dceru zpět bez výčitek a pravděpodobně měli radost, když se jim v září 1950 narodil vnuk. O rok později Vera, nyní již kvalifikovaná elektromechanička, odcestovala ze studeného Uralu do teplého Taškentu v Uzbekistánu na praktickou stáž.
Vedle dělnické ubytovny, kde bydlela, stála barabizna využívaná jako společenská místnost. Scházeli se tam vojáci z nedalekého vojenského útvaru, mezi nimi i pohledný Gruzínec jménem Giorgi Osepashvili. Právě tam se seznámili.
Pro obyvatele chudého poválečného Ruska se Gruzie — země pomerančů a vinic — zdála téměř jako ráj, kde teče mléko a med. Vera proto bez váhání uvěřila Giorgiho vyprávěním, že je bohatý muž s velkým domem v Tbilisi.
V drsném Uralu, kde Vera vyrůstala, se pravděpodobně vědělo jen málo o bezbřehé fantazii, kterou byli Kavkazané proslulí. Když jí tedy Giorgi řekl: „Odcházím z armády. Potřebuji ženu. Nechci se vrátit domů sám. Moje matka zemřela a otec se znovu oženil,“ Vera se rozhodla během tří dnů.
„Všechno se stalo tak rychle,“ povzdechla si o mnoho let později. Možná proto, že se před svátkem Zjevení Páně podle starého ruského zvyku vánočního věštění podívala do zrcadla a spatřila v něm muže v uniformě, který jí připomněl Giorgiho. Možná proto, že Giorgi s ní chtěl být navzdory tomu, že už měla dítě s jiným mužem. Anebo se prostě jen zamilovala.
Ať už byl důvod jakýkoli, z vesnice Metekhi neutekla, přestože Giorgi neměl ani vlastní dům a pokoj v domě svého otce neměl nic víc než udusanou hliněnou podlahu. Naopak, o rok později požádala svou matku, aby přivezla jejího malého syna do Gruzie. Anna Iljinčna tak učinila navzdory námitkám Verina otce, který se nikdy nesmířil s volbou své jediné dcery. Podle rodinných vzpomínek starý komunista nenáviděl Stalina — který byl Gruzínec — a považoval Gruzii za cizí a necivilizovanou zemi: místo, kam se člověk mohl vydat na dovolenou, ale nikdy tam strávit celý život.
Zde vlastně končí prolog příběhu napsaného osudem — příběhu, jehož ústřední postavou až dosud byla Vera Nikolajevna, rozená Putinová, později Osepashviliová. V tomto okamžiku vstupuje na scénu skutečný protagonista.
Chlapci ještě nebyly ani tři roky, když se mu poprvé začala půda pod nohama rozpadat. Byl vytržen z bezpečí domu v Terechinu, z objetí ženy, kterou nepochybně považoval za svou matku, a od muže, který pro něj byl otcem. Ocitl se na místě, kde bylo všechno neznámé: nová matka, nový otec a nový domov.
Podle psychologů je mezi faktory, které utvářejí emocionální vývoj dítěte — zejména tříletého dítěte — jako je klid, láskyplná péče a naplnění základních potřeb, nejdůležitější pocit bezpečí. Protože tento pocit bezpečí je hluboce narušen odloučením od lidí, ke kterým je dítě nejsilněji připoutáno, a protože tato pouta jsou v tak nízkém věku nejsilnější, lze si představit, jak traumatizující muselo být pro malého Vladimira toto „přesazení do Gruzie“.
Nervový systém tříletého dítěte je stále nezralý a rozvoj sebeuvědomění a sebedůvěry zůstává mimořádně křehký. V této fázi života lze tyto vlastnosti snadno posílit — ale stejně snadno potlačit. Podle psychologů může druhý případ vést k vážným poruchám, včetně sklonu ke lhaní, agresivního chování nebo dokonce psychopatických rysů.
Vera však svého malého syna přivedla do Gruzie z lásky a touhy po něm. Možná bychom tedy neměli přikládat příliš velký význam chmurným předpovědím psychologů. Měl chlapec domov? Měl, i když byl skromný. Měl matku? Měl — a navíc milující matku. Světlovlasého chlapce s modrýma očima měla jeho nová rodina zřejmě ráda; někteří dokonce vzpomínali, že byl jejich oblíbencem. Možná právě proto ho někdo vyfotografoval v době, kdy vlastnit ve vesnici fotoaparát bylo stále vzácností.
Přesto malý Vovočka na fotografii nevypadá šťastně. Jeho nevlastní otec Giorgi dal snímek svému bratru Vakhtangovi, který žil v Gori. Na zadní stranu někdo neohrabaným ruským písmem napsal:
„Na památku pro Ninu a Vakhtanga od Gogy. Můj syn, Vovka. Vovka strašně plakal a nechtěl se fotografovat. Chytil fotografův malý zvoneček a pořád říkal: ‚Domů, domů!‘ Takže místo aby vypadal jako statečný malý hrdina nebo voják, působí tento Vovik jen jako plačící malé dítě.“
I kdyby se tam cítil šťastný — nebo alespoň docela spokojený —, netrvalo to dlouho. Giorgi pracoval v cihelně a stavěl nový dům. Vera Nikolajevna čekala další dítě. Pro nevlastního otce se malý cizinec stále více stával přítěží.
Mezitím chlapec rostl a zvykl si slýchat, jak za ním křičí slova nabichvari a bezrodny — dítě bez rodiny, bastard s neznámým otcem. Kavkaz měl svá vlastní pravidla. Dítě narozené mimo manželství do nich nezapadalo. Stejně jako žena, která ho porodila. A čím byl chlapec starší, tím bolestněji tuto skutečnost prožíval.
„Všechno se stalo tak rychle,“ povzdechla si o mnoho let později. Možná proto, že se před svátkem Zjevení Páně podle starého ruského zvyku vánočního věštění podívala do zrcadla a spatřila v něm muže v uniformě, který jí připomněl Giorgiho. Možná proto, že Giorgi s ní chtěl být navzdory tomu, že už měla dítě s jiným mužem. Anebo se prostě jen zamilovala.
Ať už byl důvod jakýkoli, z vesnice Metekhi neutekla, přestože Giorgi neměl ani vlastní dům a pokoj v domě svého otce neměl nic víc než udusanou hliněnou podlahu. Naopak, o rok později požádala svou matku, aby přivezla jejího malého syna do Gruzie. Anna Iljinčna tak učinila navzdory námitkám Verina otce, který se nikdy nesmířil s volbou své jediné dcery. Podle rodinných vzpomínek starý komunista nenáviděl Stalina — který byl Gruzínec — a považoval Gruzii za cizí a necivilizovanou zemi: místo, kam se člověk mohl vydat na dovolenou, ale nikdy tam strávit celý život.
Zde vlastně končí prolog příběhu napsaného osudem — příběhu, jehož ústřední postavou až dosud byla Vera Nikolajevna, rozená Putinová, později Osepashviliová. V tomto okamžiku vstupuje na scénu skutečný protagonista.
Chlapci ještě nebyly ani tři roky, když se mu poprvé začala půda pod nohama rozpadat. Byl vytržen z bezpečí domu v Terechinu, z objetí ženy, kterou nepochybně považoval za svou matku, a od muže, který pro něj byl otcem. Ocitl se na místě, kde bylo všechno neznámé: nová matka, nový otec a nový domov.
Podle psychologů je mezi faktory, které utvářejí emocionální vývoj dítěte — zejména tříletého dítěte — jako je klid, láskyplná péče a naplnění základních potřeb, nejdůležitější pocit bezpečí. Protože tento pocit bezpečí je hluboce narušen odloučením od lidí, ke kterým je dítě nejsilněji připoutáno, a protože tato pouta jsou v tak nízkém věku nejsilnější, lze si představit, jak traumatizující muselo být pro malého Vladimira toto „přesazení do Gruzie“.
Nervový systém tříletého dítěte je stále nezralý a rozvoj sebeuvědomění a sebedůvěry zůstává mimořádně křehký. V této fázi života lze tyto vlastnosti snadno posílit — ale stejně snadno potlačit. Podle psychologů může druhý případ vést k vážným poruchám, včetně sklonu ke lhaní, agresivního chování nebo dokonce psychopatických rysů.
Vera však svého malého syna přivedla do Gruzie z lásky a touhy po něm. Možná bychom tedy neměli přikládat příliš velký význam chmurným předpovědím psychologů. Měl chlapec domov? Měl, i když byl skromný. Měl matku? Měl — a navíc milující matku. Světlovlasého chlapce s modrýma očima měla jeho nová rodina zřejmě ráda; někteří dokonce vzpomínali, že byl jejich oblíbencem. Možná právě proto ho někdo vyfotografoval v době, kdy vlastnit ve vesnici fotoaparát bylo stále vzácností.
Přesto malý Vovočka na fotografii nevypadá šťastně. Jeho nevlastní otec Giorgi dal snímek svému bratru Vakhtangovi, který žil v Gori. Na zadní stranu někdo neohrabaným ruským písmem napsal:
„Na památku pro Ninu a Vakhtanga od Gogy. Můj syn, Vovka. Vovka strašně plakal a nechtěl se fotografovat. Chytil fotografův malý zvoneček a pořád říkal: ‚Domů, domů!‘ Takže místo aby vypadal jako statečný malý hrdina nebo voják, působí tento Vovik jen jako plačící malé dítě.“
I kdyby se tam cítil šťastný — nebo alespoň docela spokojený —, netrvalo to dlouho. Giorgi pracoval v cihelně a stavěl nový dům. Vera Nikolajevna čekala další dítě. Pro nevlastního otce se malý cizinec stále více stával přítěží.
Mezitím chlapec rostl a zvykl si slýchat, jak za ním křičí slova nabichvari a bezrodny — dítě bez rodiny, bastard s neznámým otcem. Kavkaz měl svá vlastní pravidla. Dítě narozené mimo manželství do nich nezapadalo. Stejně jako žena, která ho porodila. A čím byl chlapec starší, tím bolestněji tuto skutečnost prožíval.
„Bil ho jeho nevlastní otec?“ zeptal se Vakha Ibrahimov Very Nikolajevny.
„Nebyl,“ odpověděla žena, „ale nechtěl ho tam mít.“
Co jiného mohla říci o muži, s nímž sdílela tisíce dní a nocí a který i nyní jako by byl nějakým způsobem stále nablízku? O mnoho let později, když shrabovala suché listí kolem hrobu svého manžela, o něm hovořila s obtížemi a zápasila se svými vzpomínkami:
„Měl svárlivou povahu. Těžkých časů nebylo málo. Ale vždycky jsme zůstali spolu. Potřeboval mě. Když se s někým pohádal, nemluvila jsem s ním celé měsíce. Ale vždycky to byl on, kdo přišel usmířit se, nikdy já. Takové bylo naše manželství. Mělo své dobré i špatné chvíle. Bylo v něm od všeho trochu. Takový je život. Ani sama sobě už nerozumím.“
A co je vlastně třeba chápat? Ty emoce, kdysi tak živé a čisté, i když dnes už vybledlé, měly prosté jméno: láska.
V Metekhi stačí ujít jen několik domů od domu Very Nikolajevny, promluvit si s několika staršími sousedy a zeptat se na malého Vovu. Takový příběh vyprávějí:
„Právě tady, u tohoto domu, kde bydlel, často sedával přikrčený u zdi a tiše se o ni opíral zády. Byl to takový chudý malý chlapec. Vera ho chránila, ale Giorgi ho bil — někdy i opaskem. A alkohol mu také nikdy nebyl daleko. Jednou zůstal Vova zamčený v domě. Byla mu zima a začal křičet. Zdi tady byly tenké. Volal: ‚Teto Lilo, pomoz mi! Je mi strašná zima!‘ Byl to velmi smutný příběh.“
Mamuko, jeden ze sousedů Osepashviliových, si to pamatoval takto:
„Někdy ho Goga bil holí a potom ho vyhnal ven do zimy. Dokonce mu odpíral i slušné oblečení, protože sami měli velmi málo. Chlapec měl vždycky záplatované kalhoty. Nikdo Gogovi nic nevyčítal. Koneckonců, kdo chce vychovávat cizí dítě? Zvlášť když se vám všichni za zády smějí. Lidé říkali: ‚Vera si přivedla domů bastarda, ale ani si nepamatuje, kdo byl jeho otec.‘ Goga dlouho snášel posměch, ale nakonec chlapce poslal pryč.“
Dali Gzirishviliová vzpomínala:
„Když jsme se tam přestěhovali, stali jsme se sousedy. Vova mohl mít asi pět let. Byli jsme stejně staří. Byl to malý blonďatý chlapec s rychlými, energickými pohyby, přesně jako jeho matka. Ani jsem nevěděla, že se jmenuje Vladimir. Všichni mu prostě říkali Vova. Bylo mi ho líto, protože žili ve velké chudobě. Vždycky jsem mu dávala jablka, hrušky a hrozny, protože jsme měli vinici. Přijímal všechno. Obvykle na mě čekal na stejném místě, u jejich brány, protože věděl, že mu vždycky něco schovám. Často jsme si spolu hráli. Byl to tak smutný malý chlapec. Také rád chodil rybařit. Věděla jsem, že není Giorgiho syn. Když se mu děti z vesnice posmívaly kvůli jeho matce, strašně se rozrušil a propukl v pláč. Jednoduše to nedokázal snést. Ostatní děti věděly, jak moc ho to zraňuje, a tak ho dál provokovaly a smály se mu. Bral to všechno velmi vážně — a plakal.“
– Byl to tichý, smutný a uzavřený chlapec – slyšel Vakha Ibrahimov od Nory Gogolašvili, učitelky nižších ročníků metechské základní školy. – Byl vynikajícím žákem. Ze všech her měl nejraději zápasení. Už v raném věku začal chodit na sambo. [ ] Nosil záplatované oblečení [ ]. Kupovala jsem mu učebnice. Byli v těžké situaci. Řekla jsem jeho matce, že pokud by ho dala k adopci, ráda bych si ho vzala k sobě. Bylo mi ho velmi líto. Přimknul se ke mně jako malé koťátko.
– Říká se, že jste byl Vovův jediný přítel a že jste oba byli vynikající žáci. Je to pravda? – ptá se Vakha Ibrahimov Gabriela Datašviliho.
– Ano. Kromě mě Vova opravdu žádné přátele neměl.
– Byl to hádavý chlapec? Zlobíval? – pokračuje Ibrahimov.
– Ne, právě naopak. Byl to klidný a zdrženlivý chlapec. Po vyučování často chodil sám k řece rybařit. Někdy přišel ke mně a hráli jsme si spolu: někdy válečné hry, někdy jsme trénovali šerm, hráli fotbal a zápasili. V tom byl díky sambu lepší.
Jednoho dne Vovka zmizel. Vyděšené Věře Nikolajevně řekli, že už ho nikdy neuvidí. Chlapec – kterému tehdy bylo téměř deset let – byl tentokrát „umístěn“ do domu bezdětného majora v Tbilisi. Úlohy prostředníka se ujala Giorgiho sestra. Vera ji však začala prosit a o několik dní později žena předala matce adresu jejího syna.
Mohla tato matka udělat něco jiného než odvézt ho co nejdál odsud? Zpátky do jeho rodičovského domu na Ural.
– Velmi jsem chtěla zůstat na Uralu – vyprávěla o mnoho let později novinářům. – Chtěla jsem zůstat s Vovkou, odpoutat se od tohoto vesnického života, chtěla jsem studovat... Ale mohla jsem to udělat? V Metekhi na mě čekaly mé dvě dcery a Giorgi poslal o dva dny později telegram: „Vrať se okamžitě!“ A vyhrožoval, že pošle milici, aby mě přivedla zpět...
Ve skutečnosti se ukázalo, že jsem vyměnila Vovu za své dcery.
Před odjezdem dal malý Putin svému jedinému příteli Gabrielu Datašvilimu fotografii s věnováním:
„Gabrielovi na památku od Vovy.“
– Uchoval jsem ji po všechny ty roky – říká Gabriel. – Nedávno jsem ji hledal, ale zmizela. Netuším jak ani kdy. Ale jestli si Vova Putin pamatuje svůj život v Metekhi, pak by si měl pamatovat i mě.
– Vovka strašně plakal, když jsem odcházela. Srdce mi pukalo, ale ani jsem ho neobjala. Přesto jsem si ani v té nejhorší noční můře nedokázala představit, že se s ním loučím navždy – řekla Vera Nikolajevna před kamerou, zatímco její slzy jedna za druhou stékaly po brázdách její tváře.
Add comment