Dokážete si představit, že zatímco mnišský sbor zpívá v gotické katedrále nejposvátnější a nejdelší velikonoční modlitbu, na obrazovce se současně za sebou objevují barevné ilustrace jednotlivých řádků této modlitby?
Před tisíci lety si to už dokázali představit. Chyběla jen obrazovka. Do té doby našli způsob, jak tento rozdíl překlenout.
Muzeum katedrály v Bari uchovává čtyři několik metrů dlouhé pergamenové svitky, na nichž je napsán text veřejné modlitby velikonoční noci, Exultet. A zatímco se text na pultu zpěváků pomalu posouval vzhůru, na zadní straně svitku obrácené k publiku se stále níže spouštěly velké malované obrazy, vložené mezi části textu, které již byly zazpívány, a synchronizované s řádky, jež sbor právě zpíval – jako jejich ilustrace.
Exultet je úvodní modlitbou nejvýznamnější slavnosti katolické církve, liturgie sobotního večera před velikonočním ranním zmrtvýchvstáním: Exsultet iam angelica turba caelorum, „Ať nyní jásá nebeský zástup andělů…“ Představte si, že na Velký pátek večer, při symbolickém uložení Krista do hrobu, zhasnou po celém městě všechna světla a v každém ohništi zhasne oheň. V sobotu za soumraku se město shromáždí v hlavním chrámu, nebo každá čtvrť ve svém farním kostele, a kněz u ambonu v naprosté tmě začne jednohlasý hymnus, který ohlašuje vítězství světla nad temnotou. Hymnus prochází symbolikou světla a předobrazy Velikonoc, až je nakonec z uhlíků nového ohně vykřesaného ministranty na nádvoří kostela křesadlem zapálena velká nová velikonoční svíce; od ní si každý zapálí svou vlastní svíčku a odnese si nový oheň domů.
Exultet v latině se španělskými titulky. Bylo by krásné mít verzi, v níž by se souběžně s melodií postupně zobrazovaly obrazy z barianských svitků Exultet.
Ambon katedrály v Bari, z něhož byl svitek postupně spouštěn
Nejprve se spouštělo písmeno E slova Exultet, s posvátnými medailony umístěnými v jeho spojovacích bodech, které i negramotným naznačovaly slavnostní zahájení
Ilustrace začátku liturgie, Dominus vobiscum, „Pán s vámi“, zobrazující slavícího biskupa a koncelebrující kněze, jáhna zpívajícího ze svitku a sbor v pozadí, nad nimiž všemi se vznáší Kristus jako symbol jednoty pozemské a nebeské liturgie. Trojramenná svíce představuje svíci, kterou se velikonoční svíce zapaluje od nově zažehnutého ohně.
Velikonoční noční liturgie jako „nultý kilometr“ celého liturgického roku je uspořádána kolem symboliky Stvoření. Stejně jako se Boží Duch vznášel nad vodami, následuje i nyní po zapálení nového ohně požehnání vody. V rané církvi byli této noci touto novou vodou křtěni všichni noví konvertité v dospělosti. V době vzniku těchto svitků, jak ukazuje obraz, vedl rostoucí počet úmrtí dětí již k přechodu ke křtu novorozenců.
Ilustrace verše Gaudeat et tellus tantis irradiata fulgoribus, „Ať se raduje také země, ozářená tak velikou září“, s personifikací Tellus, Matky Země
Obnovený vesmír symbolizuje větrná růžice obklopená dvanácti větry (světovými stranami), s Kristem uprostřed
Dva verše hymnu připomínají také včely, které vytvořily vosk velikonoční svíce, v téměř dojemném připomenutí posvátnosti přírody: quod tibi in hanc cerei oblatione solemni per ministrorum manus de operibus apum, „svíce, kterou vytvořila práce včel a dílo rukou tvých služebníků“, alitur enim liquantibus ceris, quas in substantiam pretiosae huius lampadis apis mater eduxit, „neboť je živena tekutým voskem, který mateřská včela vytvořila jako látku této vzácné lampy“. Ilustrace představuje práci včel a včelařů s přesností odborné včelařské příručky, od zachycení vyrojeného roje do proutěného úlu až po výrobu medu a vosku.
Závěrečný obraz svitku je mimořádně zajímavý. Na konci hymnu se prosí o Boží pomoc (Precamur ergo te…) pro náboženské a světské vůdce křesťanstva a bariánský svitek zde jako světské vládce zobrazuje dva byzantské císaře, Basileia II. a jeho mladšího bratra Konstantina VIII., což datuje vznik svitku do let 1024–1025. V roce 1018 totiž byzantské vojsko dobylo jižní Itálii od Langobardů a právě Bari se stalo centrem nově vytvořeného italského katepanátu. Liturgie zůstala římská a latinská, ale bariánský arcibiskup Byzantius — který byl navzdory svému jménu katolíkem a Langobardem — již nechal na svitku zobrazit nové byzantské vládce.
Zajímavé také je, že na dalších třech svitcích nejsou tehdejší světští vládci zobrazeni samostatně, ale v textu, v pasáži Respice etiam ad devotissimum Imperatorem nostrum N. („Pohlédni také na našeho nejzbožnějšího císaře N.“), bylo místo N. vždy vepsáno jméno právě vládnoucího císaře, přičemž předchozí jméno bylo vyškrábáno. Tento palimpsest tak uchoval posloupnost vládců od císařů roku 1024 až po první normanské markrabě.
Řecké prostředí působilo také jako katalyzátor samotného vzniku těchto svitků. V té době se již v západním křesťanském světě stal kodex — kniha složená z jednotlivých listů — běžným nositelem informací. V řecké liturgii jižní Itálie se však stále používal svitek. Latinské duchovenstvo, které sem přišlo s Langobardy, si povšimlo důstojného symbolického významu svitku a začalo jej rovněž používat při slavnostních liturgiích, přičemž zavedlo zde viditelnou novinku „obráceného písma“.
Centrem výroby těchto svitků se stal klášter Monte Cassino, který požíval ochrany langobardského knížectví Benevento. Zde bylo vyvinuto beneventské písmo, jímž byly vytvořeny i tyto svitky a které bylo v celé jižní Itálii, ba dokonce i v Dalmácii, považováno za znak pravosti.
V jižní Itálii se dochovalo padesát osm těchto svitků. Jejich používání zaniklo ve 14. století se zavedením římského misálu. Přesto přežily o tisíc let déle než jejich západoevropské protějšky.
Add comment