Velké dělo

K 29. srpnu, k 500. výročí bitvy u Moháče – která v roce 1526 ukončila existenci středověkého Uherského království –, jsem chtěl také přispět k množství vynikajících textů publikovaných k tomuto výročí. Původně jsem chtěl psát o mladých Maďarech, kteří padli do zajetí v bitvě u Moháče a následně udělali skvělou kariéru v osmanské armádě. Podle historika Celalzadeho Mustafy jich bylo obrovské množství, takže alespoň oni unikli hromadnému hrobu mnoha tisíců zajatců popravených po bitvě, který byl nedávno objeven – jako dragoman Murad, Balázs Somlyai, narozený v Nagybányi, který jako hlavní sultánův tlumočník mnohokrát zprostředkovával mezi Vysokou Portou a křesťanskými mocnostmi a napsal v osmanské turečtině a latině teologické pojednání o základech islámu; nebo Pijale Kapudan paša, který se ze syna bednáře z Tolny stal admirálem celé osmanské flotily a který v bitvě u Džerby v roce 1560 porážkou spojených španělských, maltských a papežských flotil zajistil osmanskou nadvládu nad Středomořím až do Lepanta (1571), a později nechal Mimar Sinanem v istanbulské čtvrti Galata vybudovat obrovský náboženský komplex, mešitu Pijale Paši. Jenže pokaždé, když jsem o nich napsal nějaké tvrzení, vynořilo se místo něj pět dalších otázek, takže jsem po čase tuto osmansko-maďarskou hydru přenechal klidnějším časům a vybral si jiné téma, které se dalo napsat rychleji a jemuž narostly jen tři hlavy. Tyto tři hlavy jsou tři velká děla a tentokrát Maďaři nestojí na opačném konci než Turci, jako u Moháče, ale tak či onak přesně na téže straně.

Tuto pohlednici jsem koupil v obchodě se starožitnostmi na urfském bazaru. Na obrázku je velké osmanské dělo s celou obsluhou. Nahoře je francouzský nápis: „Kavak – Artillerie de forteresse“, tedy dělostřelectvo kavacké pevnosti. Spodní nápis v osmanské turečtině, psaný arabským písmem, je přesnější: قواغنده – طوبجی آسلان قلعه‌سی Kavağında – Topçu Aslan Kalesi: dělostřelectvo Lví pevnosti v Anadolu Kavağı na břehu Bosporu. Ručně psaný osmanskoturecký text nahoře uprostřed pak zní: عيد کريسمس مبارک اولسون Îyd-i Krisms mübârek olsun, tedy „Požehnané Vánoce“, přičemž arabské přejaté slovo îyd, „svátek“, se zde spojuje s anglickým Christmas a tureckým výrazem mübârek olsun, „ať je požehnaný/šťastný“.

Možná je tento vánoční pozdrav nejneočekávanějším prvkem turecké pohlednice, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že v pozdním osmanském období (zejména na konci 19. a na začátku 20. století) byly pohlednice v kosmopolitním Istanbulu před genocidami nesmírně populární. Často se jejich prostřednictvím posílaly pozdravy křesťanským menšinám žijícím v říši, diplomatům nebo evropským partnerům, takže vánoční pozdrav v osmanské turečtině rozhodně nebyl ničím neobvyklým.

Anadolu Kavağı nebyla osadou, ale strmým hřbetem kopců u severního, černomořského vstupu do Bosporu, na němž byl vybudován víceúrovňový systém pobřežních dělostřeleckých baterií. Systém baterií se nazýval Macar Tabyası (Maďarská baterie) nebo Macar Kalesi (Maďarská pevnost), protože jej vybudoval baron François de Tott, francouzský vojenský inženýr ve službách Osmanů, jehož otec András Tóth byl v roce 1848 kapitánem maďarských husarů. Pokud se nepřátelská válečná loď pokusila proniknout z Černého moře směrem k Istanbulu, musela si postupně probojovat cestu palbou několika takových opevněných dělostřeleckých postavení. Za velkým dělem, hluboko uvnitř kopce, se nacházely rozsáhlé sklady munice a protibombové kryty. Dělostřelci dopravovali granáty k dělu po kolejích a na ručních vozících – jak je vidět v pravém dolním rohu obrázku.

A Maďarská pevnost, vybudovaná na tureckém území francouzským vojenským inženýrem proti ruským válečným lodím, byla vybavena německými děly Krupp, která jsou na obrázku, například tímto 28cm pobřežním dělem (Mantelringkanone), které díky svým rozměrům dostalo přezdívku Kanonenkönig.  Šlo o obrovské dělo s nabíjením zezadu a drážkovanou hlavní. K jeho přesouvání a nabíjení bylo zapotřebí složitých kladkostrojů a ozubených mechanismů, které jsou na obrázku rovněž vidět, a také malého jeřábu, pomocí něhož byly k hlavni zvedány několik set kilogramů těžké granáty. Ačkoli byla fotografie pořízena v poklidném období 90. let 19. století, byly to právě tyto baterie Krupp, které ovládaly Bospor a Dardanely (včetně 24cm a 28cm variant) a které později zachránily říši během bitvy o Gallipoli v roce 1915, kdy se britské, australské a francouzské loďstvo pokusilo prorazit směrem k Istanbulu, ale děla Krupp pálící z pobřeží jim způsobila těžké ztráty a donutila je k ústupu.

Ve druhé polovině 19. století Osmanská říše pochopila, že kvůli zastaralému dělostřelectvu byly Istanbul a průlivy (Bospor a Dardanely) zcela bezbranné proti moderním evropským válečným lodím. Sultán Abdülhamid proto navázal úzké vojenské a hospodářské vztahy s Německým císařstvím. Osmané nakupovali své zbraně přímo v Kruppově továrně v Essenu, která vyráběla nejmodernější ocelová děla své doby. Krupp získal v říši takový vliv, že měl při modernizaci osmanského těžkého dělostřelectva téměř monopolní postavení.

V době pořízení fotografie byla modernizace osmanské armády již téměř zcela v německých rukou. Tento proces probíhal prostřednictvím slavných německých vojenských misí. Nejdůležitější osobností tohoto období byl pruský důstojník baron Colmar von der Goltz (Goltz paša), který v letech 1883 až 1895 reorganizoval osmanské vojenské školství. V důsledku jeho reforem vznikl zcela nový, profesionální osmanský důstojnický sbor vycvičený v německém duchu. Pro Berlín představovala Osmanská říše obrovský trh se zbraněmi (viz továrny Krupp a Mauser) a strategického partnera proti Velké Británii a Rusku (což později vedlo také k výstavbě železnice Berlín–Bagdád). Sultán za to získal nejmodernější vojenskou techniku a vojenskou doktrínu na světě. Tato úzká vojenská spolupráce připravila půdu pro to, aby Osmanská říše vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností jako spojenec Německa a Rakouska-Uherska. Během bojů v letech 1914–1918 již němečtí generálové (jako Otto Liman von Sanders nebo Erich von Falkenhayn) přímo veleli celým osmanským armádám na frontách.

Pohlednici vytvořil tentýž Guillaume Berggren, od něhož jsme již viděli fotografie hlavního kostela v Nikáji ze 70. let 19. století. Jako švédský tovaryšský učeň procestoval Evropu a Konstantinopol ho okouzlila natolik, že už z lodi znovu nevystoupil. V roce 1870 si na hlavní ulici Galaty, v Perě, otevřel ateliér nazvaný „Malé Švédsko“ a kromě studiových portrétů s mimořádným citem procestoval celou Anatolii a své fotografie využíval v tehdy prudce se rozvíjejícím průmyslu pohlednic. Patřila mezi ně i série fotografií baterií Maďarské pevnosti, které tehdejší osmanská vláda ještě nezakazovala s odvoláním na vojenské tajemství, ale naopak je propagovala jako zdroj imperiální hrdosti.

Dobytí Konstantinopole s dělem Basilika, 1453. Z expozice Panorama 1453 Museum v Istanbulu

Kanonenkönig dodaný Němci osmanské armádě nám připomíná nejen ty maďarské houfnicové dělostřelce, kteří během první světové války podporovali tureckého spojence proti Britům v Gaze, ale také jiné podobně obrovské dělo, které pocházelo z doby současné s bitvou u Moháče a které bylo pro své současníky Velkým dělem par excellence. Vyrobil je maďarský mistr dělolijec Orbán z Brašova, který měl také transylvánské německé předky, takže se v jedné konstelaci znovu ocitly všechny tři národy. Původně je nabídl obleženému byzantskému císaři, ten však nemohl zaplatit vysokou odměnu ani opatřit potřebný materiál. Orbán tedy přešel ke konkurenčním Turkům a tvrdil, že plánované dělo dokáže prorazit nejen hradby Byzance, ale dokonce i hradby Babylonu. Mehmed II. jeho nabídku s radostí přijal. Dělo bylo odlito v Drinopoli během tří měsíců a k hradbám Konstantinopole je táhlo šedesát volů. Dělo nazvané Basilika, tedy „královské“, bylo dlouhé osm metrů, jeho stěny byly 20 cm silné a jeho 540kilogramové střely opakovaně rozbíjely hradby. Jeden takový výstřel prorazil hradby v místě, kde dnes mešita Fatih připomíná, že právě tudy Mehmedova vojska pronikla do města. Orbán se toho však již nedožil, protože Basilika v důsledku přetížení explodovala a zabila ho.

Krátce poté, co v roce 2012 Orbánův režim – v naději na značnou kompenzaci – vydal Ázerbájdžánu ázerbájdžánského vraha se sekerou Ramila Safarova, který v roce 2004 v Maďarsku ve spánku sekerou ubil svého arménského spolužáka a za to byl odsouzen k doživotnímu vězení, a který byl v Ázerbájdžánu okamžitě omilostněn, povýšen a prohlášen za národního hrdinu, načež Arménie přerušila diplomatické styky s Maďarskem, přivezl jsem skupinu do Alaverdi v severní Arménii. Stáli jsme na hlavním náměstí zchátralého hornického města a právě jsem ukazoval na pozůstatky sovětské hutě nebo na tisíc let starý klášterní most a vysvětloval, když vedle nás zastavila podobně zchátralá Lada. Vystoupili z ní dva arménští muži a zeptali se, odkud jsme. Tehdy nebylo příjemné to přiznat, ale řekli jsme jim to. Jeden z mužů pak zvedl prst: „Křesťanství mělo dva velké nepřátele, dva Orbány. Jeden byl ten, který odlil turecké dělo, druhý ten, který vydal vraha se sekerou Turkům.“ Po skončení této krátké kazatelské řeči znovu nastoupili do auta a zmizeli.

Basilika se nedochovala, ale jeden její protějšek ano. V roce 1464 jej podle vzoru Basiliky odlil Munir Ali a ještě v roce 1807 byl používán k obraně Dardanel. Sultán Abdülaziz věnoval dělo královně Viktorii při příležitosti její návštěvy Konstantinopole v roce 1866 a dnes si ve Fort Nelson můžeme prohlédnout, jakou silou bylo možné prorazit hradby Byzance.

Dobytí Konstantinopole a technologická převaha Turků ve vojenství vyvolaly v celé Evropě takový děs, že vedly ke vzniku třetího slavného děla. V tomto děle bylo právě tolik železa, kolik potřeboval Dürer k vytvoření železorytiny. Mistr totiž ještě před rozšířením mědirytu experimentoval s železnými deskami, jejichž obrysy jsou poněkud hrubší a rustikálnější než ty, které umožňovala měď, ale k tématu se to pravděpodobně hodilo právě proto.

Na rytině z roku 1518 nazvané „Velké dělo“ stojí pět Turků před obrovským dělem na okraji vesnice Kirchehrenbach v severním Bavorsku. V pozadí uzavírá horizont horský hřbet Ehrenbürg. Dürer pomocí atmosférické perspektivy vytváří dokonalý pocit hloubky.

Turci samozřejmě v Kirchehrenbachu nikdy nebyli, přinejmenším v renesanci zcela jistě ne. Také absence jakékoli vzájemné reakce mezi obyvateli vesnice a návštěvníky – nikdo si jich nevšímá ani se jich nebojí – upozorňuje na alegorický význam obou rovin. V roce 1518 císař Maxmilián I. a papež Lev X. právě vyzývali k další křížové výpravě proti hrozící Osmanské říši. Obraz zachycuje úzkost křesťanského světa, kolektivní obranné reflexy a nástup centralizované vojenské moci.

Zbraň zobrazená na rytině je ve skutečnosti těžké norimberské polní dělo (takzvaný Feldschlange neboli karduan). Na hlavni děla je rovněž vidět norimberský znak.

Po pádu Konstantinopole se centrem zbrojní výroby Svaté říše římské stal právě Dürerův rodný Norimberk. Norimberští dělolijci po celá desetiletí pracovali na výrobě děl schopných utkat se s obrovskými osmanskými obléhacími stroji. Landsknecht střežící dělo a norimberský znak na hlavni sdělují divákovi jasné poselství: „Hle, naše odpověď na hrozbu z Východu.“

Kdyby německé stavy, již rok ovlivňované Lutherem, na augsburském sněmu v roce 1518 neodmítly návrh na křížovou výpravu, vedeny nedůvěrou vůči papeži, možná bychom my, Maďaři, mohli u Moháče spatřit také taková děla, namířená nikoli proti nám, ale proti Turkům, a možná by všechno dopadlo úplně jinak.

„Velké dělo“ bylo tedy německou reakcí na inovaci osmanské vojenské techniky vytvořenou díky maďarským znalostem v době renesanční studené války.

Dürer jako umělec pracující pro císařský dvůr reagoval s vynikajícím obchodním a politickým citem na „strach z Turků“, který ovládal tehdejší veřejné mínění. Umístění děla s norimberským znakem a osmanských postav do jediného obrazu hlásalo obrannou sílu a odstrašující potenciál říše v okamžiku, kdy byl v sázce osud Evropy. Geniálně propojil jednotlivé nitky: obrazem připomněl západnímu světu východní (osmanskou) vojenskou hrozbu, jejímž symbolem bylo od dob Konstantinopole obrovské obléhací dělo, a zároveň ukázal obrannou sílu své vlastní vlasti (Norimberku).

V obraze je však také geniální ironie, kterou tehdejší diváci okamžitě pochopili. Kanóny mistra Orbána byly ve své době nejmodernějšími superzbraněmi schopnými prorážet hradby. Dürer však v roce 1518 záměrně nakreslil těžké a neohrabané dělo, které bylo již považováno za zastaralé. Na počátku 16. století patřila budoucnost pohyblivějšímu a modernějšímu dělostřelectvu.

Vojenskotechnická revoluce, která probíhala na počátku 16. století, v Dürerově době, spočívala právě v přesunu dělostřelectva na otevřené bojiště. Místo obrovských děl z předchozího období, jejichž přeprava vyžadovala týdny vlečení, se objevilo lehké a střední polní dělostřelectvo. Zvýšení pohyblivosti umožnil rozvoj zpracování kovů (lehčí hlavně), standardizace a technické inovace, jako byly lafety s nápravou a první vozy pro přepravu munice (přední vozy).

• Na bojišti byla nejpohyblivější děla menší ráže odlévaná z bronzu • Falcon: Střílel železné koule o hmotnosti přibližně 1–3 libry (půl až jeden a půl kilogramu). Ve srovnání s obrovskými děly měl zanedbatelnou hmotnost, takže mohl být na bojišti rychle přemístěn i pomocí jediného koně nebo samotnými pěšáky. • Falconet: Ještě menší bratr falconu (s koulemi o hmotnosti přibližně 0,5–1 libry), který se používal především k zastavení útočící nepřátelské pěchoty a jízdy z bezprostřední blízkosti.

• V průběhu 16. století se kulevriny staly páteří klasického polního dělostřelectva. Díky dlouhým hlavním byly mimořádně přesné a měly velký dostřel. V polovině 16. století byli Francouzi a němečtí žoldnéři již schopni tyto středně těžké kanóny (typicky 9–18liberní) překvapivě rychle přesouvat pomocí koňských potahů podél pěších formací.

• Byl to právě Dürerův nejvýznamnější mecenáš, císař Svaté říše římské Maxmilián I., kdo v norimberských a innsbruckých arzenálech radikálně zjednodušil a standardizoval rozměry děl. Odstranil nepřehledné množství individuálních ráží a nechal vyrábět děla pro koule o pevně stanovené hmotnosti. Tím dosáhl toho, že zásobování municí a logistika na bojišti se výrazně urychlily.

• K pohyblivým taktickým zbraním patřila také varhanová děla. Skládala se z několika (až 4–12) hlavní podobných hlavním mušket nebo z malých děl, která byla namontována na jediném pohyblivém voze. Mohla současně nebo v rychlém sledu vypálit salvu na nepřítele a používala se především proti sevřeným pěchotním formacím v polních bitvách.

Historie velkého děla tedy provázela pět set let dějin Moháče. V reakci na vojenskotechnický zázrak, který odlil Orbán z Brašova — jenž dobyl Byzanc a jehož menší bratři u Moháče rozbili útok uherské jízdy — vytvořil německý zbrojní průmysl po staletích experimentování přesné automatické dělo, s nímž pak Turci z maďarské pevnosti bránili osmanské pobřeží a odrazili útok Australanů pokoušejících se dobýt Konstantinopol. A příběh ještě neskončil.

Australští vojáci britské armády pochodují u Gallipoli za zpěvu Waltzing Matilda vstříc velkým tureckým dělům