V Budapešti existuje město, které se téměř jako mrtvá enkláva zapouzdřilo do živé tkáně dnešního města. Stojí nad Dunajem s mohutnými hradbami, lázněmi, ulicemi, obytnými domy, obchody, svatyněmi, hrobkami, vodovody, dvěma obrovskými amfiteátry, z nichž každý pojal deset tisíc lidí, a s castry a contracastrum, které střežily přechody přes řeku, a ještě s mnoha dalšími stavbami, které byly zničeny při výstavbě sídliště v Óbudě. Kdysi zde žily desítky tisíc lidí. Někteří se zde narodili, jiní přišli z druhého konce říše. Vojáci, obchodníci, řemeslníci, ženy, děti, otroci, veteráni. Milovali, hádali se, obchodovali, modlili se, onemocněli a zemřeli.
A přesto se Aquincum nějak nestalo součástí dějin Budapešti.
O středověké Budě máme své příběhy. Víme, kudy chodil Matyáš Korvín, ve kterém velkém sále se konaly dvorské hostiny, kde byl hrad obléhán, kdo bydlel v kterém z významnějších budínských domů, kdo koho miloval, okradl nebo zabil. Když nahlédneme do klenutých průjezdů s výklenky k sezení, téměř automaticky si představujeme někdejší život, který se zde odehrával. Také osmanské město má své postavy, anekdoty a vzpomínky. A s pozdější Pestí, Budou a Budapeští se pojí již téměř nekonečné množství osobních příběhů.
K Aquincu však takový vztah nemáme. Tyto kameny mlčí.
A přesto ani to není tak docela pravda. Na římských náhrobních kamenech jsou tváře někdejších obyvatel. Některé z nich jako by se na nás dívaly ze vzdálenosti dvou tisíc let, jako by se ten svět na okamžik zastavil před námi. Muž, žena, dítě: nevíme, jak žili, co dělali ani koho milovali, ale díky jejich tvářím se nám přesto zjevují jako konkrétní lidé. A někdy jejich jméno uchoval i náhrobní nápis.
Fragmenty portrétů z Aquinca instalované u vchodu do výstavy v podobě římského kolumbária (nik pro urny), jako předzvěst rekonstruovaných portrétů v samotné výstavě
Tyto tváře jsou však stejně němé jako kameny. Není za nimi žádný příběh, který by nám umožnil navázat vztah k nim a k jejich městu.
Aquincum Museum nyní dalo šestnácti někdejším obyvatelům tvář a příběh. Jde o lebky ze šestnácti hrobů odkrytých zde, kterým rekonstrukce obličeje téměř vrátila život. Jejich kosti byly podrobeny analýze DNA, která odhalila jejich genetický původ, tělesné znaky a nemoci. Hrobové nálezy poskytly informace o jejich společenském postavení a životních podmínkách. Dostatek podkladů k tomu, aby se z nich vynořila konkrétní osoba.
Pracovníci muzea dokončili výsledný portrét tím, že každé osobě přiřadili příběh – příběh založený na údajích, které lze zjistit, ale přirozeně propojený fiktivními vlákny.
Mladá dívka kaledonského původu (z dnešního Skotska) byla pohřbena obličejem dolů, se svázanýma nohama, v „deviantní části“ pohřebiště. To je vše, co víme s jistotou. Příběh jí dává jméno Calgaca a vypráví, že byla jako otrokyně přivezena do Aquinca a že se ve své vlasti živila provozováním magie, která se tam v té době stále intenzivně praktikovala; právě to také způsobilo její zkázu, jak je popsáno prostřednictvím pasáží převzatých z Apuleiova Zlatého osla. Ve vitríně jsou vedle ní vystaveny prokleté tabulky a magické amulety nalezené v Aquincu, které svědčí o zdejších magických praktikách.
Mladá žena arabského původu (z dnešního Jordánska) byla pečlivě nabalzamována a pohřbena v nádherném oděvu s vavřínovým věncem na hlavě. Vedle ní byl položen mužský portrét namalovaný na egyptské dřevěné tabulce a přeslice, symboly manželství. V příběhu dostala jméno Domitia Decorata, manželka obchodníka, který procestoval mnoho provincií a stal se také členem městské rady v Aquincu, a paní luxusní vily na Testvérhegy, kde jako dobrá hospodyně řídila své otrokyně.
Mladý Sarmát, který přistěhoval z oblasti dnešního Donu, měl uměle prodlouženou lebku, svědčící o vznešeném původu. Podle příběhu se po osiření pod jménem Aspachos stane stájníkem a při hřebelcování koní ho strhne rozvodněný Dunaj.
Muž z jižní Galie, který v dětství prošel mnoha obdobími hladu a nemocí, ale přesto měl vysokou a robustní postavu, se pod jménem Flavius Speratus „Malleus“, tedy Kladivo, stane kovářem. Jeho dílna se stane jedním z míst setkávání v Aquincu: vojáci legio II Adiutrix sem nosí své zbraně k opravě, zatímco ženy z okolí své domácí nástroje. Umírá v plné síle, kolem osmatřiceti let.
A dvanáct dalších příběhů: o legionáři z Porýní, sarmatském pěšákovi, keltské provozovatelce nevěstince, dospívající dívce z Aquileie, eraviském stavebním dělníkovi, veteránovi loďstva, který vyrostl podél Dunaje, syrské kojn é, manželce římského vojáka. U každého z nich je vystavena lebka, rekonstruovaná tvář, hrobové a další nálezy a krátký esej o některém z aspektů dějin Aquinca: o přistěhovalectví a místních etnických skupinách, o životě vojáků a barbarizaci římské armády, o dětské úmrtnosti a pohřbívání dětí. Tyto prvky společně vymezují pevné body, kolem nichž lze utkat již uvěřitelný příběh, v němž se za znovu vytvořenou tváří objeví konkrétní člověk.
Jsou to fiktivní příběhy, ale vzhledem k faktickému materiálu, který za nimi stojí, nejsou o nic méně věrohodné a poutavé než postavy historických románů, které mají rovněž velký význam pro to, abychom si k dané době vytvořili vztah.
A prostřednictvím těchto lidí ožívá i město, v němž žili. Na základě šestnácti osob si už dokážeme představit i všechny ostatní, kteří s nimi byli v kontaktu nebo jen žili na stejném místě, obývali stejné město, chodili do stejných obchodů, sloužili v armádě, pracovali v dílnách, zemřeli a nechali si nad hrobem vztyčit náhrobní kámen – nebo si ho nenechali vztyčit.
Jednou z nejzajímavějších věcí, které se o městě představovaném jako „malý Řím na Dunaji“ dozvídáme, je, jak silně bylo toto pohraniční město tvořeno přistěhovalci. Jedna mapa dokonce znázorňuje hlavní směry migrace do města a umisťuje na ni šestnáct osob, přičemž tloušťkou šipek zároveň ukazuje, odkud jich mohlo přicházet ještě více.
Až se návštěvník příště podívá z okna HÉV na základy aquincumského města, neuvidí už jen kameny, ale kdysi živé město, kde – v kulturní krajině, kterou vytvářelo, od vil a vinic v okolních kopcích až po mlýny na břehu Dunaje – žili společně Římané a barbaři, lidé stejně živí jako těchto šestnáct. Právě kvůli navázání tohoto vztahu s nimi stojí za to vydat se za nimi až do konce října.
Add comment