Kostel zázračné studny

Jen několik kilometrů od hradu Tantallon, v zatáčce silnice, stojí  středověký kostel ve Whitekirku. Kostel postavený z místního červeného pískovce má půdorys latinského kříže, věž nad křížením lodí a nádherná pozdně gotická okna. Na hřbitově obehnaném nízkou ohradní zdí se nacházejí především protestantské hroby, ačkoli u nejstarších sochařských děl v raně renesančním stylu není snadné určit, zda patřila katolickým pozemkovým vrchnostem, nebo prelátům.

whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1whitekirk1

Kostel byl totiž od 14. století jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst ve Skotsku. Celostátní věhlas jeho zázračné studny založila jedna z nejtvrdších žen skotských dějin, Black Agnes, hraběnka z nedalekého Dunbaru. V roce 1294, když vojska anglického krále Eduarda I. porazila Skoty, musela Agnes tajně uprchnout z obléhaného hradu v Dunbaru uprostřed noci. Během útěku utrpěla těžká zranění. Podle tradice dorazila ke studni ve Whitekirku a poté, co se napila svaté vody, se její rány okamžitě a beze stopy zahojily. Z vděčnosti nechala na počest Panny Marie postavit nádherný kostel.

Podle lidového přesvědčení voda ze studny nejen hojila rány, ale také zvyšovala plodnost, a proto sem putovalo obrovské množství bezdětných žen. V roce 1413 podle dochovaných záznamů studnu navštívilo 15 563 poutníků. Král Jakub I. proto vzal toto místo pod svou osobní ochranu a nechal na svahu vybudovat velké poutní ubytovny. Později sem pravidelně putoval také král Jakub IV. a zanechával zde značné částky na pomoc místním chudým a nemocným.

Během anglické invaze v roce 1356, známé jako „Burnt Candlemas“ (Spálené Hromnice), zaútočili angličtí piráti na pobřeží Lothianu. Vnikli také do whitekirského kostela a zcela jej vyplenili. Ze sochy Panny Marie strhali zlaté prsteny, náhrdelníky a drahokamy, které na ni zavěšovali poutníci, a samotnou sochu rozbili. Boží pomsta však na sebe nenechala dlouho čekat. Na vůdce pirátů spadl těžký krucifix stojící před oltářem a na místě jej usmrtil. Ostatní pirátské lodě, které prchaly s ukořistěnými poklady, pak zanedlouho jedna po druhé ztroskotaly a potopily se v moři během náhle vzniklé nadpřirozené bouře.

Historie kostela má také italskou epizodu, kterou zachytil Pinturicchio v Piccolominiho kapli sienského dómu mezi deseti velkými freskami ze života papeže Pia II. Pozdější papež, tehdy ještě pouze papežský legát Enea Silvio Piccolomini, cestoval v zimě roku 1435 do Skotska ke dvoru krále Jakuba I. v rámci příprav basilejského koncilu. Během plavby se jejich loď ve Firth of Forth dostala do životu nebezpečné bouře. Vyděšený Piccolomini složil slib: pokud bezpečně dorazí na pevninu, z vděčnosti bosý vykoná pouť k nejbližšímu poutnímu místu zasvěcenému Panně Marii. Loď nakonec šťastně přistála v Dunbaru. Nejbližším známým poutním místem byl whitekirský kostel proslulý svou zázračnou svatou studnou, vzdálený asi 10–16 kilometrů. Piccolomini svůj slib dodržel a v zimním mrazu, po zasněžené a zledovatělé cestě, urazil tuto vzdálenost pěšky naboso. Přestože svůj slib splnil, zmrzlá půda a chlad způsobily jeho nohám tak vážné oběhové problémy a zánět kloubů (pravděpodobně těžké omrzliny nebo revmatismus), že po zbytek života trpěl neustálými bolestmi a po návratu z Whitekirku se již mohl pohybovat pouze v nosítkách.

Po reformaci příliv poutníků ustal a sláva svatyně začala pohasínat. A zdá se, že i božská milost opustila kacíře, neboť zázračná studna také navždy vyschla. Pravděpodobně k tomu přispěly rozsáhlé meliorační a odvodňovací práce na okolních polích, které změnily hladinu podzemní vody. Přesné místo studny dnes již lze pouze odhadovat, někde na poli před kostelem.

Poslední památkou na kdysi rozsáhlé poutní ubytovny je dodnes viditelná budova na svahu za kostelem: Tithe Barn, tedy desátková stodola. Budova je dnes nádherně zrestaurovaným soukromým obydlím, ale v jejích zdech se skrývá 600 let skotských dějin. Poutní ubytovnu nechal na počátku 15. století postavit král Jakub I. společně s edinburským opatstvím Holyrood, když se Whitekirk stal poutním místem mezinárodního věhlasu. Na zdi budovy je dodnes patrný ošlehaný kámen s erbem opata Crawforda z Holyroodu. Zde byli ubytováváni desetitisíce věřících, kteří přicházeli k zázračné studni, mezi nimi i legát Piccolomini se zmrzlými chodidly.

S nástupem reformace poutě ustaly a domy zůstaly prázdné. V roce 1538 král Jakub V. daroval církevní pozemky ve Whitekirku svému věrnému dvořanovi Oliveru Sinclairovi, který byl zároveň velitelem sousedního hradu Tantallon. Sinclair kolem roku 1540 nechal opuštěné poutní domy strhnout. Z takto získaného kamene si nechal postavit mohutný, třípatrový, opevnitelný věžový dům (tower house) a opevněný dvůr. Věž však dlouho nesloužila jako pokojný domov. Během Rough Wooing („Hrubých námluv“) – kdy se Jindřich VIII. snažil ničivými anglickými vpády do jižního Skotska přesvědčit skotské stavy, aby provdaly dítě, královnu Marii Stuartovnu, za jeho syna Eduarda – v letech 1544 a 1548 vojska anglických velitelů Hertforda a Greye z Wiltonu Sinclairův věžový dům zcela vypálila.

V 17. století přešlo panství do rukou rodu Baird of Newbyth. Protože věžový dům byl vojensky zastaralý, byla jeho zřícenina radikálně přestavěna: dochovaný zbytek věže (který dnes tvoří západní okraj budovy) byl směrem na východ prodloužen o mohutnou třípatrovou skladovací budovu se stupňovitým štítem. Ta se stala vesnickou desátkovou stodolou, kde se až do zimního mlácení skladovalo obilí, pšenice a ječmen vybrané od místních rolníků jako církevní desátek.

U kostela jsem byl už třikrát, ale ani jednou jsem jej nenašel otevřený. Když kostel obejdeme, vracíme se k autu na vesnické parkoviště a vydáváme se směrem k pohraničním opatstvím. Když však vyjíždíme před kostelem, překvapeně vidíme, že se jeho brána mezitím otevřela a před ní sedí dva mladí muži. Zastavíme tedy. „Můžeme dovnitř?“ „Jistě, vítejte.“ Ukáže se, že jeden z mladíků se sem přestěhoval z americké Severní Karolíny, do Whitekirku, a je správcem kostela, který skotská církev před několika lety převedla do soukromého vlastnictví. Pravidelné bohoslužby se již nekonají – byť příležitostně se zde stále konají –, a budova se využívá především ke koncertům a jiným akcím. Mladík s velkým nadšením vypráví o historii kostela a zvlášť nás upozorňuje na drobné detaily vitráží.

Kostel v únoru 1914 zapálila skupina radikálních sufražetek bojujících za volební právo žen – stejně jako několik dalších zámků, kostelů, golfových klubů a jiných budov – aby vyvinula tlak na vládu, podobně jako se dnes z „dobrých důvodů“ ničí graffiti obrazy Van Gogha. Dřevěné obložení interiéru, krov, historické vybavení i vitráže kostela byly zcela zničeny. Po tragédii se místní obyvatelé spojili a požádali jednoho z nejvýznamnějších skotských architektů a návrhářů nábytku své doby, pasovaného na rytíře, sira Roberta Lorimera, aby kostel obnovil. V prerafaelitském a Arts and Crafts stylu navrhl dřevěnou kazatelnu a lavice, kamenný oltář a vitráže, do nichž za postavami čtyř světců – Ondřeje, Jana, Lukáše a Marie – ukryl řadu drobných „Easter eggů“ (u lékaře Lukáše se tyto detaily rozrůstají v celou zahradu léčivých bylin, která zaplňuje celé pozadí).

whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2whitekirk2

Bohužel mě až na cestě napadlo, že jsem zapomněl požádat našeho průvodce o jeho e-mailovou adresu, abych mu jako obvykle mohl poslat fotografie, které jsem s ním pořídil. Požádám tedy e-mailem druhou skupinu, která přijede o víkendu do Skotska, aby je vytiskla, abychom je alespoň mohli nechat v obálce u dveří kostela, pokud ho tam příští týden nenajdeme.

Add comment